Litvaci
Varšava v 19. století zažívala svůj nejintenzivnější rozvoj. Stejně jako do každého velkého města i k ní tíhly davy přistěhovalců z venkovských oblastí, mj. židovských imigrantů z Ruského císařství, tedy tzv. „Litvaků“ – litevských Židů. Polské Království sice patřilo po dělení Polska k Rusku, nicméně ukládalo na Židy mnohem menší omezení než Ruské císařství. Část ruských Židů se rozhodla utéct do polské země, a to vzhledem k různým represím císařských autorit jako např. zavedení tzv. „květnových práv“ z roku 1882, které zakazovaly Židům usazovat se ve městech a na předměstích, obchodovat v neděli a během křesťanských svátků a také omezovaly přístup ke školám. Dalším důvodem bylo posílení protižidovských nálad. Odhaduje se, že v období mezi roky 1881 a 1914 se z Ruska odstěhovalo na 2 miliony jejich židovských obyvatel.
Mnozí uprchlíci přijeli do Varšavy z Běloruska, kterému se v té době říkalo Litva. Vzhledem k jejich odlišnosti se židovští imigranti nazývali Litvaky.
Litvaci se skutečně lišili od polských Židů svými zvyky (a to včetně tradičního náboženství) i dialektem jidiš[1], často také i vzděláním. Po příjezdu do Varšavy Litvaci často zakládali vlastní modlitebny. Ortodoxní Židé a chasidé kritizovali jejich způsob života, náboženství a tradici. Litvaci však měli velmi kladný vliv na rozvoj Polského království a Varšavy. Téměř okamžitě spustili své bývalé kontakty s podnikateli z Ruského císařství, což prospělo hospodářskému růstu. Usazovali se v části Muranów, v okolí Muranowského náměstí a v ulici Nalewki. Byla to v té době důležitá hranice mezi světem polských Židů v části Grzybów a centrem moderního obchodu, který vytvořili Litvaci. Kvůli antisemitské atmosféře se Litvaci nesoustředili na rusifikaci místních obyvatel, ale velmi rychle se asimilovali do polské kultury[2]. Stali se také hrdiny mnohých románů, povídek a básní, a to jak psaných v jidiš, tak i v hebrejštině nebo v polštině[3].
Autorem textu je dr. Zuzanna Kołodziejska.
Překlad: Agnieszka Baran
