Archiv

Židovští gymnazisté o antisemitismu. Varšavský polsko-židovský tisk pro mládež v letech 1938–1939

Židovští gymnazisté o antisemitismu.

Varšavský polsko-židovský tisk pro mládež v letech 1938–1939

Konec 30. let v Polsku byl obdobím markantního nárůstu antižidovských nálad ve společnosti. Bojůvky národně-radikálního tábora, fašistické národní sjednocení, pogromy, ekonomický bojkot, antižidovská legislativa, lavicové ghetto a numerus clausus byly ponurou součástí každodenního života nejen dospělých polských Židů, ale i dětí. Diskriminace na základě původu a náboženského vyznání se stala vážným problémem i ve školách, jak uvádějí čtenáři a spolupracovníci židovských mládežnických časopisů:

Začal nový školní rok. Před židovskými knihkupectví stály zástupy demonstrantů. Ve škole si tajuplně šuškaly skupinky děvčat. Z náhodně zaslechnutých rozhovorů jsem se dozvěděla, že se rozhodly s námi nemluvit, nechodit, nepomáhat nám, nevolit nás do školní samosprávy. Atmosféra ve třídě byla dusná a skličující. Přicházely jsme těsně před zvoněním, na přestávky jsme chodili ven a po výuce hned domů. Nevměšovaly jsme se do třídního života, protože jsme věděly, že nás nechtějí. Pochopily jsme pohrdavé pohledy a posměšky na nás vrhané. Hodně to bolelo[1].

Šikana, posměšky, ostentativní ignorování, hrubé vtipy a nakonec násilí psychické (hlavně verbální) a fyzické se staly způsoby pronásledování židovských studentů. Pro studenty gymnázií (mladiství mezi 12. a 16. rokem života) byl pocit odcizení a zároveň ohrožení ze strany polských vrstevníků zarmucující. Vyskytovaly se i hlasy vytěsňující realitu, ačkoliv rozhodně v menší míře:

V kronice často vzpomínáte na antisemitismus. To je tak smutné. Mohl bych Vás poprosit, abyste toho nechal? Mám toho ve svém každodenním životě dost. Ke svojí prosbě přidávám ujištění, že tohle mrzí nejenom mě.

Janusz Korczak, jenž byl adresátem tohoto dopisu, ho okomentoval následovně:

O obtěžování židovských dětí píšeme, protože komu si jinak budou stěžovat? Jsou stížnosti plačtivé nebo uřvané. Stává se, že někdo přehání (...), jsou ale i stížnosti klidné a plné důstojnosti.[2] .

Zpřístupnění prostoru v „Malém přehledu“[3] („Mały przegląd”), či „Novém hlasu mládeže“[4] („Nowy głos młodzieży”) dalo mladým lidem příležitost svobodně mluvit o tématech, která jsou pro ně relevantní, popisovat každodenní problémy (školní a prázdninová dobrodružství, hádky s přáteli, vztahy s rodiči). Publikovaly se reportáže a literární díla. Je zajímavé, že jedním z korespondentů "Malého přehledu" byl tehdy třináctiletý Zygmunt Bauman, kterému se v týdeníku podařilo odhalit literární plagiát. Docházelo také k bouřlivým diskusím, které často přecházely ve vážné filozofické spory. Není pochyb o tom, že i když dospělí redaktoři bezpochyby dohlíželi na texty, děti nebyly jen příjemci obsahu, ale i hlavními tvůrci.

Spolu se zesílením protižidovské politiky v Polsku se stále častěji objevovalo téma šikany ve škole, jejímiž bezprostředními obětmi byly děti. V gymnáziích a na středních školách platil numerus clausus víceméně otevřeně, přestože mu nebyl věnován stejný prostor jako rasové segregaci na polských univerzitách. Nejsem schopna určit, jak velké procento učitelů dávalo najevo nenávist nebo nepřátelství vůči židovským žákům, nicméně k případům diskriminace a násilí docházelo pravidelně[5]. S jistotou můžeme konstatovat, že ponižování studentů na veřejnosti obecně přispívalo k znehodnocování Židů v očích spolužáků. A co víc, v židovských školách pracovali učitelé s antisemitskými názory, které svým žákům dávali najevo. Z korespondence zaslané redakci ale vyplývá, že pachatelé byli převážně vrstevníci, někteří autoři navíc žádali o anonymitu ve strachu z odhalení identity a možného obtěžování:

Mladým fašistům nestačilo se nám smát. Naší smyšlené neohrabanosti a našemu původu. Začali v učebnách, na chodbách a kdekoli, kde mohli doslova chytit někoho slabšího a, samozřejmě Mojžíšova vyznání, a mlátit nemilosrdně pěstmi, nebo námi házeli o zdi, zacházeli s námi ne jako s člověkem, nýbrž jako s hromadou odpadků6 [6] .

K vyloučení ze školy a třídní komunity docházelo za pasivní účasti spolužáků, kteří nezastávali antisemitské názory. To bylo dáno různými faktory. Jedním z důvodů jistě bylo často pevné rozdělení studentských skupin na Židy a Poláky, kteří kvůli kulturním a náboženským rozdílům nechtěli navzájem komunikovat. Irena Krzywická, která absolvovala gymnázium ve 20. letech 20. století, takto vzpomínala na dobu strávenou v soukromé dívčí škole ve Varšavě:

Izolace mezi oběma skupinami však byla téměř úplná. Žákyně spolu neseděly v lavicích, nenavštěvovaly se doma a sotva mezi sebou mluvily. Navíc obě skupiny žárlivě udržovaly tuto izolaci[7].

Polští učitelé a přátelé, kteří se nepodrobili propagandě a antisemitským tlakům, byli na stránkách časopisů vylíčeni jako výjimečně kladní jednotlivci a jejich sympatie k Židům byla považována za téměř hrdinskou. Zdá se, že učitelé, v jejichž třídách nefungovalo rozdělení studentů kvůli náboženství, neměli žádné problémy v práci, nebyli obtěžováni a zastrašováni.

Jinak tomu bylo u křesťanských studentů, kteří udržovali blízké vztahy se Židy. Často byli oběťmi třídní ostrakizace nebo čelili různými hrozbám. V důsledku toho někteří studenti rezignovali na přátelství a udržování kontaktů se Židy, jiní se snažili bojovat za větší toleranci vůči přátelům. Mezi židovskými dětmi byla také obava, jak se bude vyvíjet osud jejich přátelství s Poláky:

Podívej, Maruško, teď jsi moje přítelkyně, ale kdo ví, možná za rok se staneš antisemitkou, jako mnoho vašich rodáků. Když jsem to říkala, málem jsem se rozbrečela, protože jsem hodně trpěla kvůli antisemitům a myšlenka, že můžu přijít o jedinou přítelkyni, pro mě byla velmi bolestivá. Ale Marie mě políbila a uklidnila. Slíbily jsme si, že se naše přátelství nikdy nezmění[8].

Studenti středních škol, jejichž projevy jsem citovala, navštěvovali polské školy. Proto byl jejich kontakt s Poláky mnohem častější než u žáků, kteří vychodili židovská gymnázia. Například výše uvedená Dora Cygaňská byla jedinou dívkou židovského původu ve třídě. V důsledku těchto nepoměrů byli mnohem více vystaveni antisemitským útokům svých spolužáků a učitelů. Vzpomínky mladých Židů na tehdejší každodenní život byly zničující: V dnešní době je obtížné setkat se s křesťanem, který by neměl předsudky vůči Židům. Stále více se objevovalo téma emigrace do Palestiny, Argentiny, Spojených států a Jižní Afriky. Důvodem byl nejen zuřivý antisemitismus, ale také ekonomické podmínky. Mladí lidé a jejich rodiče si uvědomovali, že šance absolventů na nalezení zaměstnání nebo později po složení zkoušek pokračování ve vzdělání na dobrých vysokých školách a polských univerzitách jsou významně omezené nebo dokonce nemožné.

Do mládežnického tisku pronikla také tzv. „velká politika“, dříve vyhrazená pro dospělé. Nebyly to sice sofistikované analýzy, ale články odkazující na tragický osud děti a mladistvých, kteří ztratili svůj domov kvůli německé nacistické politice. Zároveň byla vyjadřována mimo jiné podpora československým souputníkům[9]. Největší prostor byl však věnován Židům s polským občanstvím, kteří byli v roce 1938 deportováni z Německa v rámci akce "Polenaktion" a následně umístěni do tranzitního tábora ve Zbaszyně. Kvůli fatálním podmínkám, které v táboře převládaly, byly organizovány sbírky na pomoc deportovaným dětem a kromě toho jim byly věnovány básně (Rimon Heller, Dopis vysídlenému chlapci). V této souvislosti je dobré upozornit na zajímavou reportáž od Esty B o skupině dětských uprchlíků, kteří byli po dramatických událostech v Říši posláni do sanatoria v Miedzeszyně. Autorka byla překvapená skutečností, že ač nacházející se mezi svými vrstevníky "Němci" (tímto způsobem nazývali pacienti židovské uprchlíky), vypadali radostně a bezstarostně. Nicméně vychovatel sanatoria ji rychle vyvedl z omylu:

Musela bys je vidět, když jsou sami nebo spí. Byl jsem v jejich ložnici. Kdybys viděla výraz některých tváří, kdybys slyšela výkřiky strachu a bolestí malých dětí, zoufalé volání starších[10].

Děti mladé reportérce vyprávěly své traumatické zážitky, pronásledování, vyhození z domova a odnášení majetku. Zároveň hovořili o soucitu německých policistů a sousedů, kteří byli zastrašováni a nereagovali, protože – jak řekl jeden z pacientů – pokud se ohradí, budou zadrženi v koncentračním táboře. Víte, co to je? V tomto kontextu je nutno uvést, že reportáž byla jedním z mála textů v tisku polsko-židovských dětí, v němž se objevil termín „koncentrační tábor“.

Reportáž byla vydána v prosinci 1938, kdy ještě nikdo netušil, že židovské děti v Polsku brzy budou sdílet osud svých německých kolegů. Je již známo, že mnoho spolupracovníků "Malého přehledu" a "Nového hlasu mladých" nepřežilo holocaust. Mezi oběťmi byl Lejzor Czarnobroda (zachoval se pouze jeho deník z období varšavského ghetta) a také Hirsz "Harry" Kaliszer (1912-1943). V táboře Janów ve Lvově byl zavražděn Rimon Heller (1924-1942), autor řady článků o školním antisemitismu a velmi nadějný polsko-židovský básník.

Modlitebna v ulici Targowé V přístavbě činžovního domu v ulici Targowé 50/52, kde se dnes nachází Muzeum varšavské městské časti Praga, se hned u východu do Bazaru Różyckého nachází modlitebna.

Modlitebna v ulici Targowé

V přístavbě činžovního domu v ulici Targowé 50/52, kde se dnes nachází Muzeum varšavské městské časti Praga, se hned u východu do Bazaru Różyckého nachází modlitebna. V jejím interiéru můžeme vidět dvě zachované malby ze synagogy.

Muranów Muranów je bývalá židovská čtvrt a v období druhé světové války území ghetta. V jedné z ulic, které patří k této části, se nacházejí dvě sochy.

Muranów

Muranów je bývalá židovská čtvrt a v období druhé světové války území ghetta. V jedné z ulic, které patří k této části, se nacházejí dvě sochy. Mur – socha Umschlagplatz, která se nachází na bývalém náměstí, odkud Němci odvezli v letech 1942–1943 do koncentračního tábora v Treblince a do táborů v lubelském distriktu více než 300 tisíc Židů z varšavského ghetta. Je zde také socha věnována padlým a zavražděným na východě, postavená na počest Poláků odvezených do sovětských táborů. Doktorka Zofia Janicka popisuje tyto dvě pamětní místa.

Socha odjezdu Židů z Varšavy na smrt se vyznačuje klidnou, dokonce abstraktní formou a diskrétní lokací. Nachází se v řadě budov na severní straně ulice. Přiléhá ke zdi sousední budovy. Má prvek, který navazuje na typizovaný židovský náhrobek, ale neobsahuje žádné výrazné náboženské symboly. V bílé žule byla vyrytá jména od Abela po Zygmunta a také informace v jidiš, polštině, hebrejštině a angličtině: „Touto cestou smrti prošlo v letech 1942–1943 z ghetta vytvořeného ve Varšavě do hitlerovských koncentračních táborů více než 300 000 Židů.” Na boční straně sochy je umístěn nápis v hebrejštině, jidiš a polštině, část z biblické knihy Jób: „Země, krev mou nepřikrývej, můj křik ať nenajde místa klidu!“ [pasáž podle Českého ekumenického překladu Bible – pozn. překl.].

Socha věnována padlým a zavražděným na východě se naopak nachází na centrálním místě, na kopci, uprostřed důležitého dopravního uzlu. Představuje železniční pražce a vůz naplněný kříži, s jedním křížem výrazně dominantním. Na železničních pražcích jsou vypsána místa exilu a mučednictví na východě. Mimo jiné je tam zapsána i Katyń, proto se socha rovněž považuje ve Varšavě za nejdůležitější pamětní místo obětí Katyně (přestože jsou ve Varšavě i jiné katyňské pomníky). Když se podíváme pozorně, nalezneme mezi kříži i muslimský tatarský symbol, pětiramennou hvězdu, půlměsíc, židovský náhrobek a pár pravoslavných křížů. V běžném povědomí ale tato socha funguje jako vůz s kříži a je nazývána Golgotou východu. Představu o vzhledu tohoto pomníku dávají pohlednice, turistické průvodce, webové stránky a dětské obrázky.

Sochu tvoří rovněž dodatečná cedule s křížem, který se podobá nejvýznamnějšímu polskému vojenskému řádu – Virtuti Militari. Na tabulce najdeme nápis: „Padlým / zavražděným / na východě / obětem / sovětského / násilí / 7. IX. 1939 / Národ / 17. IX. 1995“. Návštěvníci pod cedulí zapalují svíce a doplňují její obsah náboženskými symboly např. kříži z květů nebo sochou Krista. Je to navázání na pro polský romantismus typický topos Polska jakožto Krista všech národů, který nese stále živý antisemitský náboj. Celý obraz doplňují dva pozdější balvany-obelisky. První byl postaven na počest návštěvy toho místa papežem Janem Pavlem II. (1999). Druhý symbolizuje fantasmatickou postavu Sibiřské matky (2011), která je přepracovaným romantickým toposem Matky Polky. Matka Polka je v polské kultuře matka, která rodí a vychovává své syny, aby obětovala jejich život na oltáři své vlasti.

Topografie sochy Padlých a zavražděným na východě je příkladem jak výměny, tak zakrývání. Pomník se nachází tam, kde se ulice Nalewki spojovala s Muranowským náměstím. Jedná se o pro židovskou Varšavu emblematická místa: o náměstí-ikonu a ulici-ikonu. Pojmenování tohoto místa jménem Sibiřské matky je příkladem výměny a přivlastnění [prostoru – pozn. překl.]. Během povstání ve varšavském ghettu patřilo Muranowské náměstí ke třem nejdůležitějším místům židovského odboje. Právě zde visely legendární „dvě vlajky“. Na tomto místě bojoval Židovský vojenský svaz (ŻZW) pod vedením Pawła Frenkla a Leona Rodala, tedy válečná organizace nepatřící k Židovské bojové organizaci Anielewicze. ŻZW byl vytvořen organizací Betar – mládežnickou částí sionistické a revizionistické strany Włodzimierze Żabotyńského. Vzhledem k opomenutí válečných dějin tohoto místa zde koncem prvního desetiletí dvacátého prvního století byla umístěna informační tabule. Chyběly však zmínky o tom, že vojáci ŻZW byli zabiti kvůli udání po tom, co přešli s ghetta na tzv. árijskou stranu. Kromě toho je tabulka vyrobena z průsvitného plexiskla a zakryta stromy, pročež není viditelná. Z formálního hlediska byly výměna a přivlastnění tohoto místa zrušeny. Prakticky nic se však nezměnilo v běžném společenském povědomí. Můžeme přemýšlet jen o tom, jak moc se dřívější vztah výměny změnil ve vztah zakrývání.

Muranów Historie městské části Muranów je jako palimpsest. Ještě ve 30. letech 20. století to byla židovská čtvrť plná života. Za války se změnila v ghetto a posléze byla zničena nacisty. V 50.

Muranów

Historie městské části Muranów je jako palimpsest. Ještě ve 30. letech 20. století to byla židovská čtvrť plná života. Za války se změnila v ghetto a posléze byla zničena nacisty. V 50. letech 20. století byla zrekonstruována jako modernistická městská část, která byla zároveň památníkem zkázy. Pro nové obyvatele se stala novým domovem.

Druhá polovina 20. století je doba intenzivního rozšíření města.

Druhá polovina 20. století je doba intenzivního rozšíření města. Chcete-li získat představu, jak vypadal každodenní život na jednom z velkých panelových sídlišť, poslechněte si audioprůvodce „Zrod městské části Ursynów“. Představte si konec 70. let 20. století. Právě se staví městská část Ursynów. Vzniká Kopa Cwila, Dům umění, Megasam, škola v ulici Puszczyka, kostel v ulici Komisji Edukacji Narodowej a tzv. „czerwoniaki“ (tedy domy z červených cihel – pozn. překl.) byly doslova obléhány. Jak vypadal v té době život mladých obyvatel části Ursynów? Co se z tohoto období zachovalo dodnes? Poslechněte si, jak vznikalo nejslavnější varšavské panelové sídliště.

Audioprůvodce je dostupný ZDE.

Audioprůvodce „Městská stezka“ vznikl v rámci projektu sdružení Pracownia Etnograficzna.

Gabriel Narutowicz (Polish: [ˈɡabrjɛl naruˈtɔvit͡ʂ]; 1865–1922) was a Polish professor of hydroelectric engineering at Switzerland's Zurich Polytechnic, Polish Minister of Public Works (1920–21),

Gabriel Narutowicz (Polish: [ˈɡabrjɛl naruˈtɔvit͡ʂ]; 1865–1922) was a Polish professor of hydroelectric engineering at Switzerland's Zurich Polytechnic, Polish Minister of Public Works (1920–21), Polish Minister of Foreign Affairs (1922), and the assassinated first president of the Second Polish Republic (1922).

Nojech Pryłucki – rada za přísloví Počátek 20. století byl pro židovskou kulturu v Polsku obdobím dynamického rozvoje. Kultura se rozvíjela v různých jazycích.

Nojech Pryłucki – rada za přísloví

Počátek 20. století byl pro židovskou kulturu v Polsku obdobím dynamického rozvoje. Kultura se rozvíjela v různých jazycích. Kromě tvorby v hebrejštině a polštině vzniká rovněž tvorba v jazyce jidiš, který byl konečně oceněn jako plnohodnotný jazyk, po dlouhé době stigmatizace, kdy byl považován za zkažený žargon. Literaturu v jazyce jidiš, kterou tvořili takoví klasičtí tvůrci jako Mendele Mojcher Sforim, Šolem Alejchem nebo I. L. Perec, má dodnes v židovské komunitě věrné čtenáře. Vycházely časopisy a magazíny v jidiš. Mezi jejich čtenáře mluvicí jidiš patřili jak milovníci kultury, tak i řemeslníci např. krejčí, ševci, řezníci. Jidiš se postupně stala také jazykem školství na různých úrovních, jazykem diskusí a vědeckých publikací, jazykem kina, divadla, kabaretu a dalších uměleckých forem, jazykem zdravotnictví, řemesla a publicistiky. Odtud ho již jen krůček dělil od politiky a jidiš se postupně objevuje i v politice. Využívala se v debatách a na shromážděních nebo k politické propagandě, jako každý jiný jazyk. Tím se jidiš stala také deklarací identity a kulturním faktorem. Politické strany v něm tvořily své politické programy a samotný jazyk se stal předmětem diskuse a politických sporů.

V roce 1917 se na „židovské ulici“ objevuje nová politická strana – Jidisze Folkspartaj in Pojln [pol. Żydowska Partia Ludowa, čes. Židovská lidová strana – pozn. překl.], populárně nazývaná folkistickou stranou. Hlavním programovým bodem nové strany je široce chápaná kultura a jazyk jidiš, který ji tvoří. Folkisté žádali kulturní autonomii, v rámci které by Židé měli zůstat v diasporách v zemích, kde dosud žili, a autonomně rozvíjet vlastní kulturu. Jazykem této kultury by měla být jidiš.

V roce 1919 ve volbách do Sněmovny Polské republiky se podařilo folkistům získat dva mandáty. Do parlamentu se dostali Hirsz Samuel a Nojech Pryłucki[1]. Pryłucki se stal poslancem díky své charismatické povaze, popularitě a odhodlání pokud šlo o židovské záležitosti. Byl hnací silou folkistické strany a oblíbencem židovské komunity ve Varšavě. Patřil rovněž k nejproduktivnějším a aktivním badatelům literatury a jazyka jidiš své doby. Byl samoukem v oblasti jazykovědy. Publikoval své práce, které jsou dodnes využívány současnými jazykovědci, badateli folkloru a literatury jidiš. Jeho texty jsou dodnes nedoceněným a autentickým výzkumným zdrojem v tomto jazyce. Pryłucki byl nejen politik, ale také populární publicista a kulturní aktivista. Jeho život byl spojen s kulturou jidiš a odrážel její vzestupy a pády. Dnes je Pryłucki v Polsku téměř neznámý, přestože by měl mít důležitou pozici v dějinách polského parlamentarismu jako poslanec sněmovny 1. volebního období a jako zastánce rovnosti židovské společnosti.

Nojech Pryłucki (v některých zdrojích také jako Noach nebo Noe) se narodlil v Berdyczowe, v roce 1882. Doma získal solidní náboženské a světské vzdělání. Byl vystudovaný advokát a jeho zájmy byly filologie, folklor, literární věda, divadelní kritika, jazykověda. Byl literát, sociální a politický aktivista, opravdový humanista a renesanční člověk. Jeho otcem byl Cwi Pryłucki, známý novinář, publicista, nakladatel, který zpočátku působil v Petěrburgu a poté ve Varšavě. Pryłucki měl kontakt s literaturou již od nejmladších let, a proto začal publikovat své první články již ve věku 13 let v příloze hebrejského časopisu „Hamelic“. Potom publikoval také v hebrejštině, ruštině a konečně i v polštině. Studoval práva na Varšavské univerzitě, odkud byl vyloučen carskými úředníky za politickou činnost. Dostudoval v Petěrburgu a v roce 1909 se vrátil do Varšavy.

Pryłucki byl velmi úspěšný advokát. V oblasti sociální pomoci působil ještě aktivněji. Ve své advokátní kanceláři v domě v Świętokrzyské ulici ve Varšavě měl každý den stovky klientů z Varšavy i ostatních polských měst a městeček. Byli to jak soukromí klienti, tak představitelé jednotlivých židovských obcí a institucí, kteří prosili Pryłuckého o pomoc nebo o zásah u autorit. Od roku 1916 Pryłucki budil ještě větší zájem, protože zasedal v městské radě a měl reálný vliv na městskou politiku[2]. Díky jeho popularitě Folistovská strana, které byl spoluzakladatelem a předsedou, získala v roce 1919 dva mandáty ve volbách do poslanecké sněmovny. O tom, jak velké přízni se těšil svědčí i báseň A. Almieho s titulem „Nojech Prilucki”, ve které vychvaloval advokáta a upozorňoval na jeho originální koníček:

Ze Smoczej, Stawki, Dzikiej, Śliskiej / Z ulice Smoczé, Stawki, Dziké, Śliské

z miasteczek – bliskich i dalekich / Z dalekých a blízkých městeček

ciągnie lud na Świętokrzystką / Lid tíhne na Świętokrzyskou

starcy, kobiety, młodzież. / starci, ženy, mládež.

Z paczkami i rozchełstanymi połami / S balíky, s neupravenými šosy

przychodzi lud do Nojecha; / přijde lid za Nojechem;

a dom Pryłuckiego jest pełen cierpień, / a Pryłuckého dům je plný utrpení,

westchnień, pieśni i płaczu. / povzdechů, písní, pláče.

Zabierają Żydom pracę: / Berou Židům práci:

„Oj, ratujcie, Panie Adwokacieˮ; / „Ratujte, pane advokáte“;

ale Nojech ma tu prośbę, / ale Nojech má jednu prosbu,

‘Powiedzcie proszę pasujące przysłowie’… / „Řekněte mi, prosím, vhodné přísloví…“

Pryłucki pisze, zapisuje całe strony: / Pryłucki píše, zapisuje celé stránky:

wyroki – pieśni – powiedzenia; / výroky, písně, rčení;

jego pióro gna – aby nie zgubić / jeho pero chvátá, aby neztratilo

żydowskiego przysłowia, mądrego i delikatnego. / židovské přísloví, moudré a jemné.

Wysłuchuje i bada każdą skargę, / Vyslechne a prozkoumá každou stížnost,

pochyla się nad każdym problemem; / Zastaví se nad každým problémem;

czasami piosenka, modlitwa / občas píseň, modlitba

są jego jedyną i największą zapłatą. / jsou jeho jedinou a největší odměnou.

[český filologický překlad z polštiny – pozn. překl.]

Pryłucki působil nejen v oblasti politiky a advokacie, ale také publicistiky. Své dobrodružství s časopisy začal již ve školním věku. Potom byl svázan hlavně s deníky vydávanými svým otcem Cwi Pryłuckým: „Undzer Lebn“, „Der Weg“, či varšavským časopisem, který patřil k nejčtenějším: „Der Momentem“. Poslední z nich spolutvořil od jeho vzniku v roce 1905. Vedl jeho publicistickou a literární část. Psal nejen publicistické články, ale také fejetony, divadelní a literární recenze, populárně-naučné články, komentáře k aktuálním zprávám, zprávy a dopisy. „Der Moment“ byl považován za časopis Lidové strany založené Pryłuckým, a to přestože jeho otec – Cwi, který byl šéfredaktorem, byl příznivcem sionistického hnutí a časopis do roku 1916 odrážel jeho politické názory.

„Der Moment“ se stal jedním z nejvlivnějších židovských časopisů ve Varšavě. K tomuto úspěchu nepochybně přispěly články Pryłuckého-syna, které se těšily velkému zájmu. Ve všech svých novinářských aktivitách Pryłucki mířil k jedinému cíli: posílení významu jazyka jidiš, který by měl získat autonomní charakter. Slučovalo se to rovněž s jeho politickou dráhou. Propagování jazyka a kultury jidiš se stalo životním cílem našeho advokáta.

To, čím se Pryłucki odlišoval od ostatních zájemců o jazyk a kulturu jidiš byla jeho politická angažovanost. Na druhé straně, od ostatních folkistů se zase odlišoval svým všestranným zájmem o jazyk a kulturu jidiš. Pryłucki patřil k průkopníkům vědeckého výzkumu jazyka jidiš. Již od školních let shromažďoval folklorní památky jidiš: lidové písně, vyprávění, přísloví, rčení a purim špily. Ve svých článcích vedl kampaň pro zachovávaní a sbírání jazykových zdrojů toho typu.

Pryłucki si uvědomoval, že část tohoto světa nenávratně mizí, proto se snažil tímto tématem zaujmout další kolegy a byl v tom úspěšný. Své nálezy opatřil profesionálním antropologickým komentářem a publikoval mj. v dvoudílném sborníku Zamlbicher far jidišn folklor, folologje un kulturgešichte [pol. Prace zebrane z dziedzin żydowskiego folklory, filologii i historii kultury, čes. Sebrané spisy z oblasti židovského folkloru, filologie, historie a kultury] (1912, 1917), nebo v dvou dílech Jidiše Folkslider [pol. Żydowskie pieśni ludowe, čes. Židovské lidové písně] (1911, 1913) a také v mnohých filologických časopisech, které právě v té době začaly vycházet: „Jidiše Filologje“ (1924), „Filologiše Šriftn“ (1926–1938), „Lingswistiše Zamlung“ (1933–1936), „Jidiš far ale“ (1938–1939). Pryłucki neměl formální filologické vzdělání, samostatně studoval základy jazykovědy a germanistiky. Zabýval se také samotným jazykem. Zajímaly ho hlavně jednotlivá stádia vývoje jazyka. S velkou energií studoval tzv. starou jidiš, uváděl přitom do vědeckého světa jména nových, již zapomenutých jidiš autorů, např. Mojše Markuzeho [3]a ostatních. Zajímal se o otázky spojené s historickou gramatikou a etymologií jednotlivých slov. Radil také v oblastech jazykové správnosti a účastnil se diskuse ohledně standardizace gramatiky a výslovnosti.

Jeho práce v oblasti lexika jidiš můžeme považovat za významný vklad do etymologického slovníku jidiš, na kterém pracoval. Jedná se zde např. o práci „Dos Gewet“, ve které vysvětluje původ jednotlivých názvů historických oblečení židovských mužů a žen, a která je napsána ve formě dialogů, což výrazně navazuje na formu starořeckých filosofických traktátů. Slovník sice nikdy nevznikl, přesto budoucí badatelé najdou v pracích Pryłuckého vzácný zdroj jidiš lexika. Právě Pryłuckému vděčíme za rozdělení dialektů jazyka jidiš, které platí v mnohých vědeckých publikacích dodnes. Jidiš, jako mnoho ostatních jazyků, není homogenní. V závislosti na oblasti, kde se používala, se dělila na různé dialekty, které Pryłucki pojmenoval: východní, západní a centrální jidiš. Pryłucki je rovněž autorem prací o systému samohlásek a souhlásek v jidiš, a také mnohých dalších textu o dialektech jidiš.

Jeho publikace souvisely s tehdejším trendem sbírání jazykových a kulturních památek jidiš, který vládl v židovské komunitě. Mladí jazykovědci a badatelé kultury jidiš reagovali na výzvu Pryłuckého a na trzích, v dílnách řemeslníků a v městečkách dokumentovali a zapisovali to, co se ještě zachovalo. Jejich jazykové a folklorní objevy byly publikovány ve zmíněných filologických časopisech, a to často ve formě neupravených sbírek lexik, přísloví, prokletí, rčení apod. Dnes je to vzácný jazykový materiál, který čeká na své zpracování pomocí nejmodernějších lingvistických metod.

Institucí, která soustřeďovala všechny zmíněné badatele, byl v roce 1925 ve Vilniusu založený Židovský vědecký institut – Jidišer Wisenšaftlecher Institut. K jeho spolupracovníkům patřil Pryłucki, který byl také členem ředitelství a aktivně působil ve filologické sekci. Setkal se tam s lidmi, se kterými mohl sdílet svou vášeň k jazyku jidiš. V roce 1941, když Max Weinreich odjel z Vilniusu do New Yorku, v čele Židovského vědeckého institutu stanul Nojech Pryłucki, který pobýval v té době ve Vilniusu.

Pryłucki se zabýval nejen jazykem a folklorem, ale také, jak již bylo zmíněno, kulturou jidiš v širokém slova smyslu. Zajímali ho klasici literatury jidiš – Mendele Mojcher Sforim, Šolem Alejchem a Icchok Lejbuš Perec, a také dějiny divadla jidiš. Publikoval také články o dějinách židovského tisku v polských zemích.

Pryłucki byl velmi originálním člověkem. Byl sociálně angažovaný a pomáhal potřebným, podporoval různé židovské instituce, bojoval za zrovnoprávnění Židů v polských zemích. Zapojoval se do různých sociálních a charitativních akcí. Je třeba zdůraznit, že byl dvakrát židovskou komunitou zvolen poslancem do sněmovny. Jeho vášnivé projevy, ve kterých bránil jidiš a bojoval o právo na kulturní autonomii a o občanská práva pro židovskou komunitu, byly přetištěné v mnohých židovských časopisech. Svůj úřad zastával důstojně a vážně, plnil povinnosti vůči svým voličům.

Pryłucki působil nejen v oblasti politické, sociální a charitativní, ale také publicistické. Byl angažovaný novinář, někdy i reportér. A konečně byl i spisovatelem, psal beletrii a plnil funkci předsedy židovského PEN-Clubu. Je třeba zdůraznit, že Pryłucki byl filolog v plném slova smyslu. Sice nebyl prvním badatelem jazyka jidiš, protože před ním se jím zabývalo již mnoho vědců. Byl však prvním badatelem ve Varšavě – městě, ve kterém těsně před druhou světovou válkou každý třetí obyvatel mluvil jidiš a kde existovala největší komunita jidiš v Evropě.

Pryłuckému vděčíme za první etymologická zpracování lexika jidiš, široké výzkumy dialektů jidiš, souhláskový a samohláskový systém či sbírky lidových písní, povídek, anekdot, přísloví a rčení. V této oblasti byl nepochybně průkopníkem. Pro současné lingvisty a badatele jidiš sbírky textů, kterých byl autorem, jsou vzácným zdrojem živého a autentického jazyka. Je třeba zdůraznit, že se jedná o první vědecké zpracování židovského folkloru, celé v jazyce jidiš.

Filologie, v širokém slova smyslu, měla v životě Pryłuckého zvláštní místo. Věřil, že jsou jeho výzkumy sice hermetické a pochopitelné jen pro velmi úzkou skupinu vědců, budou ale rovněž důležitým vkladem pro rozvoj jiných vědeckých oblastí. O své práci psal: „Filologický výzkum, podobně jako historický výzkum, dovoluje odhalit kořeny různých jevů ze života lidu a jeho kultury. Odhaluješ skryté prameny, nacházíš klíče k zamčeným dveřím, před tvýma očima se ukazují nové perspektivy, nacházíš skryté poklady, pracuješ s hlínou a děláš z ní cihly pro stavitele. Jsi pomocník při upravování, zlepšování a obohacování skvělého daru, který byl dán lidem, lidského příznaku sociálního bytí – jazyka“ (Pryłucki 1931: 4). To, co Pryłucki vyjadřoval v roce 1931 a co bylo hlavní myšlenkou jeho výzkumu jazyka jidiš a filologické práce, je bohužel dnes pro mnohé badatelé nesrozumitelným názorem. Ve svých pracích chtěl dosáhnout také dalšího cíle. Chtěl ospravedlnit existensci novodobé, světské kultury jidiš a jazyka jidiš, který je jejím médiem.

Nojech Pryłucki v září roku 1939 odcestoval do Vilniusu v obavě před Němci. Na zdejší univerzitě se stal vedoucím Katedry jazyka a literatury jidiš, kde přednášel mj. dějiny divadla jidiš a fonetiku jidiš. Byl zadržen gestapem a přinucen katalogizovat židovské knihy pro Rosenbergstab[4]. Zemřel rukou nacistů v létě 1941 ve Vilniusu (Weiser 2014 :87).

V okruhu časopisu „Nasz Przegląd“ [„Náš přehled“ – pozn. překl.] 1. Polsko-židovský tisk ve Varšavě meziválečného období

V okruhu časopisu „Nasz Przegląd“ [„Náš přehled“ – pozn. překl.]

1. Polsko-židovský tisk ve Varšavě meziválečného období

Po několik desetiletí varšavský polsko-židovský tisk (tedy židovský tisk psaný v polštině) zažíval stagnaci. Čtenáři měli k dispozici prakticky jen jediný titul, tedy časopis „Izraelita“ (1866–1915). Situace se změnila v meziválečném dvacetiletí, kdy se začaly rapidně objevovat nové časopisy: „Tygodnik Żydowski“ [„Židovský týdeník“ – pozn. překl.], „Tygodnik Nowy“ [„Nový týdeník“ – pozn. překl.], „Nasz Kurier“ [„Náš kurýr“ – pozn. překl.], „Opinia“ [„Postoj“ – pozn. překl.], „Nowiny Codzienne“ [„Denní zprávy“ – pozn. překl.], „Nowy Głos“ [„Nový hlas“ – pozn. překl.], „Ewa“ [„Eva“ – pozn. překl.], „Lektura“ [„Četba“ – pozn. překl.] a mnoho dalších. Většina časopisů neměla ale dlouhé životnosti. Vzhledem k finančním problémům nakladatelů, nedostatku zájmu čtenářů, velké konkurenci na nakladatelském trhu i kvůli problémům s cenzurou nebyly některé tituly schopny se na trhu udržet déle než jeden rok. Pouze dva deníky dokázaly udržet svou pozici, a tak se stát nejčtenějšími novinami jak mezi Židy, tak i Poláky. Mnoho informací z nich čerpali například antisemitští novináři, kteří neznali žádné židovské jazyky, a tudíž se museli spolehnout na zdroje z polsky psaného tisku.

Nejsilnější pozici na polsko-židovském tiskovém trhu měl určitě „Nasz Przegląd“ [„Náš přehled“ – pozn. překl.], se kterým udržoval krok časopis „5-ta Rano“ [„V pět ráno“ – pozn. překl.] (1931–1939). Podle různých statistik tyto dva tituly kupovalo přibližně 40 000–50 000 čtenářů. Jednalo se o významný počet, srovnatelný s počtem čtenářů nejpopulárnějšího deníku, psaného v jidiš „Hajnt“ [„Dnes“ – pozn. překl.].

Je třeba dodat, že meziválečný polsko-židovský tisk měl zpravidla prosionistickou orientaci. Jeho tvůrci podporovali obnovu státu Izrael, emigraci Židů do Palestiny a také obnovu hebrejštiny jako sekulárního jazyka. Nadto sdělovali čtenářům nejnovější a nejdůležitější informace o životě Židů v Polsku i v zahraničí. „Nasz Przegląd“ a „5-ta Rano“ byly místem diskusí nejen o politických a sociálních tématech, ale také kultuře, včetně literatury. Najdete v nich texty nejdůležitějších polsko-židovských autorů, překlady děl z hebrejštiny a jidiš a také senzační, mrazivé zprávy ze života meziválečné Varšavy, které vycházely v románech na pokračování. Eugenia Prokop-Janiec napsala: „Denní tisk patřil k nejdůležitějším institucím meziválečné židovské kultury psané v polštině,“ proto stojí za to se podívat do deníku, který zastával významnou úlohu v židovském každodenním životě před rokem 1939.

2. „Nasz Przegląd“ (1923–1939)

Počátky časopisu „Nasz Przegląd“ je třeba hledat v časopisech „Nasz Kurier“ (1920–1923) a „Kurier Nowy“ (1919–1920), který byl zakázán rozhodnutím Krajského soudu ve Varšavě za „řadu nekompromisních članků o alarmujících a dramatických protižidovských událostech“. V obou magazínech, kde stál v čele Szaja Lebenbaum, publikovali své texty pozdější novináři, kteří tvořili redakční radu časopisu „Nasz Przegląd“: Jakub Appenszlak a Saul Wagman. Do „velké trojky“ patřil také Natan Szwalbe.

Deník můžeme charakterizovat jako politický a informační, přičemž tématické okruhy, které se v něm vyskytovaly, byly mnohem širší. Teoreticky byl „Nasz Przegląd“ nestranným a apolitickým mediem, ve skutečnosti však podporoval sionistické hnutí, zvláště frakci Et Livnot. Fundamentální roli v časopise hrála publicistika, díla Bernarda Singera, Apolinareho Hartglase a výše zmíněných Appenszlaka a Szwalbeho, které se těšily neustálé popularitě a byly široce komentovány jak v židovském, tak v polském prostředí. Zmínit můžeme, že Antoni Słonimski na ně pravidelně odkazoval ve svých fejetonech „Kroniki Tygodniowe“ [„Týdenní kroniky“ – pozn. překl.].

Mezi spolupracovníky deníku patřily významné osobnosti židovské inteligence, špičkoví polsko-židovští a v jidiš tvořící autoři a také politici a sociální aktivisté, mj. profesor Majer Bałaban, Efraim Kaganowski, Zusman Segałowicz, Maurycy Szymel, Władysław Szlengl, Leon Finkelstein, Paulina Appenszlak či Wilhelm Fallek.

Podobně jako ostatní tehdejší polsko-židovské časopisy, měl deník stálé rubriky věnované akademickému životu, hospodářství, rozhlasu, kultuře (literatuře) a sportu. Pozoruhodná je také příloha pro děti „Mały Przegląd“ [1] [„Malý přehled“] (1926–1939), založená a vedená Januszem Korczakem, který spolu se Stefaniou Wilczyńskou a Jerzym Abramowem dohlížel na její vydávání. O její jedinečnosti svědčí i to, že byla většina textů psána mladými čtenáři, kteří měli značný vliv na charakter přílohy.

3. Jakub a Paulina Appenszlakové

Manželé Appenszlakovi hráli v polsko-židovské kultuře významnou roli. Prvním časopisem, do kterého psali, byl „Tygodnik Nowy“ (1919), ve kterém publikovali krátké fejetony pod pseudonymem „Pierrot“ a „Colombina“. Paulina, ještě jako Pola Jamajkówna, zde vydávala také vlastní poezii a literární překlady, hlavně z němčiny.

Jakub Appenszlak byl nejen známý publicista a fejetonista, ale zabýval se také literární a divadelní kritikou, napsal román „Piętra“ [„Patra“ – pozn. překl.], „Dom na Bielańskiej“ [„Dům na Bielańské“ – pozn. překl.], publikoval v polském a polsko-židovském tisku svou poezii. Podobně jako jeho manželka byl také mj. překladatelem „Deníků“ Theodora Herzla, „Ksovim fun a komi-vojažer“ [„Zápisky podomního obchodníka“ – pozn. překl.”] Šoloma Alejchema a také „Motke Ganev“ Šaloma Aše.

Životním dílem Appenszlaka byl však bez pochyby „Nasz Przegląd“. Jeho manželka začala vydávat časopis „Ewa“. Byl to první a jediný v polštině psaný časopis pro židovské ženy, který se stal prostorem diskusí o veškerých záležitostech žen. Velmi upřímným a odvážným způsobem se zde pojednávalo o tématech, jako je manželství, rozvody, potraty a antikoncepce. Tuto roli mu přiřadila redakce: „Svatým posláním časopisu pro ženy je vyvést své sestry z klamu, jenž je následkem nesprávného vychování, probudit je, využít jejich energii k uskutečnění národního, sociálního a přirozeného ideálu, kterou dosud rozptylovaly kvůli bezvýznamným věcem.“ „Ewa“[2], podobně jako „Nasz Przegląd“, byla orientována na sionismus, v jejích rubrikách však nenajdeme politické texty, nýbrž sociální a feministické.

Manželství Appenszlaků nebylo úspěšné. Pár žil odděleně a Paulina nemohla od manžela získat souhlas k rozvodu. V roce 1939 přes Rumunsko opustila Polsko a usadila se v Palestině. Appenszlaková žila v neformálním vztahu se Zygmuntem Fogielem, sportovním novinářem časopisu „Nasz Przegląd“, který se pravděpodobně po smrti Appenszlaka stal jejím druhým manželem. V Izraeli pracovala v redakcích časopisů pro ženy, což jí však nevyhovovalo. Zemřela v roce 1976.

V roce 1949 se Appenszlakům stala tragédie. V nekrologu publikovaném Jakubem v časopise „Nasza Trybuna“ [„Naše tribuna“ – pozn. překl.] se můžeme dočíst: „V sobotu, dne 14. května 1949, padl v Izraeli na dobrovolné hlídce můj jediný syn B. P. Henryk Appenszlak, poručík izraelské armády, absolvent Hebrejské univerzity v Jeruzalémě, magistr chemie.“

Jakub Appenszlak, který v roce 1939 jel na krátkou návštěvu do USA, se už do Polska nikdy nevrátil. Usadil se v New Yorku, kde vydával časopis „Nasza Trybuna“ a snažil se o dokumentaci zločinu Němců proti židovské inteligenci. Zemřel v roce 1950. Jeho pozůstalost je uchovávána v Institutu YIVO v New Yorku.

Ogród Saski — Saská zahrada Když byla 27. května 1727 Saská zahrada otevřena pro veřejnost, hned se stala oblíbeným procházkovým místem obyvatel Varšavy[1].

Ogród Saski — Saská zahrada

Když byla 27. května 1727 Saská zahrada otevřena pro veřejnost, hned se stala oblíbeným procházkovým místem obyvatel Varšavy[1]. V té době byla obklopená hrázděným zdivem a uvnitř bylo plotem ohrazené místo pro zahradu krále a královny. Jediným přístupným vchodem pro obyvatele Varšavy byla velká, železná brána, která vedla do zahrady od strany tržiště, které právě proto dostalo název Náměstí železné brany[2]. Během své téměř třísetleté historie byla zahrada mnohokrát přestavována, nejdůležitější přestavby se uskutečnily v letech 1816–1870. V té době bylo hrázděné zdivo nahrazeno litinovým plotem, vznikly také nové brány ze strany ulic Królewské, Żabié i Targowé. V té době vznikla také fontána navržená Henrykem Marconim, která se zachovala dodnes. Saská zahrada se rozvíjela, vznikla v ní dřevěná budova letního divadla, skleníky, jízdárna a také mnohé kavárny a další budovy, a tím se park stával stále populárnějším místem setkávání, zábav i politických manifestací[3].

Vzhled zahrady ovlivnili také mnozí zahradníci, kteří se o ni starali. Správa parku se usnadnila, když byla roku 1854 ustanovena Hospodářská správa městských zahrad. Obvykle mohl zahradník doplnit svoji mzdu ziskem z prodeje rostlin pěstovaných ve sklenících. Občas to ale mělo katastrofální vliv na estetiku místa[4]. Svévole zahradníků však byla v roce 1919 omezena zapsáním zahrady do rejstříku historických památek. V meziválečném období bylo výhodou tohoto místa také hřiště pro děti. Avšak park, otevřený od 6.00 do 23.00 v létě, a v zimě do 21.00 nebyl dostupný pro všechny obyvatele Varšavy. Židům v tradičních suknicích byl vstup zakázán. Proto většina židovských obyvatel hlavního města raději využívala blízkou zahradu Krasińských[5].

Parlament 1919–1939 Polskou a varšavskou multikulturnost bylo možné pozorovat na příkladu budovy Poslanecké sněmovny v ulici Wiejské ve Varšavě.

Parlament 1919–1939

Polskou a varšavskou multikulturnost bylo možné pozorovat na příkladu budovy Poslanecké sněmovny v ulici Wiejské ve Varšavě. Setkávali se zde představitelé různých politických stran a také členové židovské, ukrajinské, běloruské či německé menšiny.[1] Vytvoření nezávislého státu bylo velmi obtížné. Po více než 120 letech [po dělení Polska – pozn. překl.] bylo třeba spojit tři odlišné části. Ty se lišily formou organizace, školstvím, armádou, ale také každodenními zvyky a jazyky. Například někdo z bývalého Království mohl mít problém pochopit inzeráty z poznaňského či haličského tisku.[2] Ještě před koncem druhé světové války začaly soupeřit dva názory na nezávislost. Představitelem první byl Józef Piłsudski, který zastával názor, že by se měl vytvořit multinárodní stát, ve kterém úspěch zaručí propojení národnostních menšin s polským státem. Druhý názor zastával Roman Dmowski, který chtěl vytvořit stát, ve kterém má polská národnost vedoucí úlohu a národnostní menšiny je třeba polonizovat nebo vyhostit.[3] Během dvaceti let měly národnostní menšiny občas větší, občas menší svobodu. Ve třicátých letech byly pacifikovány ukrajinské vesnice, Bělorusové nemohli rozvíjet své kulturní a sociální organizace a pro Židy se zavedl numerus clausus. Sice se ve 2. republice nepodařilo zajistit plná práva národním menšinám, ty však měly svá zastoupení v parlamentu.

V prvních volbách do poslanecké sněmovny dne 26. ledna 1919 obdržela největší počet mandátů pravice s Národně-demokratickou stranou v čele [pol. Narodowa Demokracja]. Představitelé národních menšin získali několik mandátů. V dalších volbách kandidovaly některé menšinové strany společně jako Blok národnostních menšin [pol. Blok Mniejszości Narodowych, BMN]. BMN existoval do voleb v roce 1928 s volebními úspěchy: 1922 – 66 mandátů a v roce 1928 – 55 mandátů.

V té době vznikaly na polské politické scéně mnohé židovské politické strany, které zastupovaly zájmy různých politických a sociálních skupin (Poalej-Syjon Levice a Pravice, Agudat Isroel, Bund či Mizrachi), dále strany zastupující zájmy Ukrajinců (Ukrajinské nacionální a demokratické sjednocení – UNDO [pol. Ukraińskie Nacjonalno-Demokratyczne Zjednoczenie], Ukrajinský národní svaz – Ukrainskij Narodnyj Sojuz [pol. Ukraiński Związek Narodowy]), Němců (Německá socialistická strana práce – Deutsche Sozialistische Arbeistpartei [pol. Niemiecka Socjalistyczna Partia Pracy], Německý lidový svaz [pol. Niemiecki Związek Ludowy], Německá strana [pol. Partia Niemiecka] a Německá lidová katolická strana [pol. Niemiecka Katolicka Partia Ludowa]), Bělorusů (Komunistická strana západního Běloruska [pol. Komunistyczna Partia Zachodniej Białorusi], Běloruská zemědělská a dělnická hromada [pol. Białoruska Włościańsko-Robotnicza Hromada], Běloruská křesťanská demokracie [pol. Białoruska Chrześcijańska Demokracja]) nebo Rusů (Ruské národní sjednocení [pol. Ruskie Narodowe Zjednoczenie]).

Pomník Hrdinů ghetta Natan Rappaport, sochař pocházející z Varšavy, byl zachráněn před záhubou. Po vypuknutí války přežil díky tomu, že utekl do oblasti okupované Rudou armádou.

Pomník Hrdinů ghetta

Natan Rappaport, sochař pocházející z Varšavy, byl zachráněn před záhubou. Po vypuknutí války přežil díky tomu, že utekl do oblasti okupované Rudou armádou. Po válce se zapojil do činností spojených s památkou obětí Holokaustu. Je mj. autorem varšavského pomníku Hrdinů ghetta, který patří k tisícům soch věnovaných Židům zavražděným během druhé světové války v Polsku. Jeho socha je nejznámější a nejlépe rozpoznatelný památník Holokaustu na světě. Rappaport pracoval na návrhu sochy již od roku 1943, tehdy ještě v Sovětském svazu. Ve svém prvním návrhu chtěl zaznamenat paměť hrdinského boje Židů, kteří se účastnili povstání, a také tragický konec povstání. Bohužel první návrh neprošel cenzurou. O několik let později, již po návratu do Varšavy, představil Rappaport nový návrh Centrálnímu židovskému výboru, který ho okamžitě schválil. Pomník měl být postaven na místě „odkud vyšly první vystřely a také kde Mordechaj Anielewicz, vůdce povstání, zemřel v bunkru“. Vybrána byla totiž lokalita poblíž prvního pomníku, který zobrazoval povstání ve varšavském ghettu v roce 1946. Tento pomník byl navržen Leonem Markem Suzinem a postaven Centrálním židovským výborem v Polsku. Měl tvar jako vlez do kanálů, které židovští bojovníci využívali při povstání. Byl vyroben z červeného pískovce, který měl symbolizovat krev prolitou v boji.

Ještě v roce 1946 se rozhodlo o postavení druhé sochy. Na projektu pracoval Natan Rappaport. Autorem architektonického provedení byl Suzin. Pomník byl vyroben ze skandinávského labradoritu, který měl být údajně určen na pomník vítězství Hitlera. Jak vysvětloval samotný sochař, forma pomníku navazovala jak na zeď varšavského ghetta, tak na Zeď nářků v Jeruzalémě. Dodatečně se podobá i náhrobku, pod kterým se pokladají květiny, věnce a také podle židovské tradice i malé kamínky, které symbolizují paměť.

Vpředu na pomníku, na jeho západní straně, se nachází reliéf s titulem: „Válka“, který uvádí skupinu židovských bojovníků. Vedle je nápis v polštině, jidiš a hebrejštině „Židovský národ svým mučedníkům a bojovníkům“. Druhý reliéf, na východní straně pomníku, je vytvořen z kamene a představuje dvanáct židovských mučedníků, kteří symbolizují dvanáct izraelských kmenů. Reliéf má titul: „Pochod na zkázu“.

Odhalení pomníku se v roce 1948 účastnilo více než 12 tisíc zachráněných Židů, polští politici, vůdci povstání v ghettu (Marek Edelman a Antek Cukierman), představitelé židovských delegací z celého světa a obyvatelé Varšavy. Celkem tedy kolem 20 tisíc lidí. Polský rabín Dreistmann odříkal kadiš – tedy modlitbu za zemřelé – a hlavní rabín polské armády, plukovník David Kahane měl kázání.

Během několika let se pomník stal nejen místem slavností, ale především místem paměti a modlitby za zemřelé „téměř oltářem“ (Young, s. 170). Zde skládali hold zavražděným mj. Jimi Carter, Bill Clinton, papež Jan Pavel II., Jurij Gagarin, čtrnáctý dalajláma, Marlen Dietrich či děti Madonny. Nejznámější gesto z roku 1970 však patří německému kancléři, Willymu Brandtovi. Na fotografiích vidíme, jak klečí v černém kabátu na kamenných schodech před pomníkem. Když během své první oficiální návštěvy Polska dorazil do Varšavy, neměl na tomto místě vykonávat žádná vznešená gesta. Teprve v autě, které ho vezlo do městské části Muranów si uvědomil, že pokud si tehdejší polská vláda nepřeje na tomto místě žádné ceremonie, nestačí pouze sklonit hlavu poté, co položí pod pomník věnec. „Něco se však muselo udělat,“ řekl potom své překvapené manželce. Následujícího dne byly otištěny fotografie v novinách po celém světě. V Polsku byly zveřejněny jenom v jidiš psaném časopise „Fołks Sztyme". V časopise „Życie Warszawy” fotografie zabavila cenzura. [zdroj]

Pomník Hrdinů ghetta Natana Rappaporta je nejen jeden z tisíců pomníků zkázy Židů v Polsku, ale je také nejznámějším a nejvíce rozpoznatelným památníkem Holokaustu na světě. Byl odhalen dne 19. dubna 1948 při pátém výročí propuknutí povstání ve varšavském ghettu.

Romové

Kaldelári a Lovari. Bergitka Roma a Polská Roma – čím se liší tyto jednotlivé romské skupiny?

Rumunští Romové Piotr Wójcik patří k největším současným polským fotoreportérům. Od počátku 90. let 20. století fotografuje Romy, a to jak v Polsku, tak v zahraničí.

Rumunští Romové

Piotr Wójcik patří k největším současným polským fotoreportérům. Od počátku 90. let 20. století fotografuje Romy, a to jak v Polsku, tak v zahraničí. Od roku 1994 pod varšavským mostem Grota Roweckého fotografoval Romy z Rumunska.

Sport

Stacja Muranów Obvykle lidé zakládají nadaci, protože to chtějí. Potřebují ji proto, aby mohli něco dělat. U nás na počátku byla činnost a teprve potom organizace.

Stacja Muranów

Obvykle lidé zakládají nadaci, protože to chtějí. Potřebují ji proto, aby mohli něco dělat. U nás na počátku byla činnost a teprve potom organizace. O historii Sdružení stacja Muranów vypráví Łukasz Prokop.

Stadion desetiletí Stadion desetiletí vznikl v roce 1955 a byl zbourán v roce 2008. Na počátku své 63leté historie sloužil jako sportovní objekt, ale největší slávu mu přinesla až 90. léta.

Stadion desetiletí

Stadion desetiletí vznikl v roce 1955 a byl zbourán v roce 2008. Na počátku své 63leté historie sloužil jako sportovní objekt, ale největší slávu mu přinesla až 90. léta. Objekt byl postaven jako fotbalový a atletický stadion. Během největších akcí se na tribuny vešlo dokonce 100 tisíc diváků. Na počátku byl stadion využíván k sportovním, kulturním a příležitostním akcím (např. dožínky), ale v polovině 80. let, když začala být údržba stadionu příliš drahá, začal objekt upadat.

Po politických změnách v roce 1989 byl objekt pronajat firmě Damis, a to pro obchodní účely. V horní časti stadionu a na okolních parkovištích vznikly maloobchodní stánky. Během následujících let se tržiště rozšířilo i na sousední terény, směrem k železničnímu nádraží PKP Stadion, tedy na tzv. Błonia.

V roce 1996 dostalo tržiště název Jarmark Evropa. Tento název velmi dobře vystihoval význam, jaký měl bazar v evropském měřítku. I velikost, které dosáhl, měla význam – u konce své existence mělo tržiště rozlohu 38 hektarů a patřilo k největším v Evropě. Podle odhadu Centrálního úřadu pro vyšetřování (CBŚ) z roku 2001 činil obrat na Stadionu desetiletí 12 miliard zlotých. Většina transakcí spadala do šedé ekonomiky, což dokládá porovnání odhadu CBŚ s oficiálními statistikami transakcí. Podle statistik obrat činil 500 milionů zlotých, tedy 24x méně!

Na počátku většinu obchodujících tvořili, kromě polských obchodníků, obyvatelé ze států bývalého SSSR. Potom se přidávali stále četnější Vietnamci. Poté, co se na tržišti usadily tyto dvě skupiny, začal stadion přitahovat imigranty z ostatních zemí, avšak ti nikdy nepřesáhli množství cizinců z dvou výše jmenovaných skupin. Během rozhovorů s cizinci jsem se dozvěděla, že pověst stadionu sahá do Německa, Ruska, a dokonce i Bangladéše či Vietnamu. Imigranti se dozvídali již ve své zemi o tržišti v Polsku, kde snadno najdou práci, kontakty a pořídí si doklady.

V následujících letech na tržišti převládala různá zboží, nicméně důležitou vlastností Jarmarku Evropa byla různorodost sortimentu. Na počátku většinu tvořily vojenské předměty – oblečení, zbraně, munice apod. Na bazaru se prodávala také padělaná DVD, a to ve velkém množství. Jarmark Evropa byl také známým místem prodeje levného oblečení. Bylo zde možné najít padělané „značkové“ oblečení a obuv a také padělaný alkohol a parfémy. Byly zde rovněž dostupné televize, rádia a domácí spotřebiče. Nabízely se veškeré druhy kradeného zboží, např. mobily nebo auta. V uličkách tržiště se snadno našla drobná elektronika, např. budíky, hodinky, timery, rádia apod. Zkušený zákazník zde dokázal koupit rybářský prut, kabelky i levnou kosmetiku. Zvláštností byla nabídka pro Vietnamce. Vietnamská komunita v Polsku se soustředila hlavně v okolí tohoto tržiště. V zákoutích bazaru se mohly najít obchody s typickými vietnamskými potravinami, s produkty dovezenými z Vietnamu, dále pak internetové kavárny, půjčovny vietnamských filmů, vietnamské bary a buddhistický chrám.

Projekt uzavření celé oblasti tržiště nebo jeho části způsobil v létě roku 2007 bouřlivé diskuze. Během posledních let před jeho uzavřením se neustále diskutovalo, rozhodovalo o termínu uzavření bazaru a o budoucnosti obchodníků, kteří zde pracovali. Tyto otázky vyvolávaly hodně emocí a působily kontroverze. Když se konečně uzavíraly jednotlivé časti tržiště, obchodníci aktivně kladli odpor, došlo dokonce na rvačky s členy bezpečnostní agentury, kteří se pokoušeli tržiště uzavřít.

Od října 2007, kdy byla zavřená první část Jarmarku Evropa (horní část), se postupně v následujících měsících uzavíraly další oblasti tržiště. Dne 6. září 2008 ministr sportu a cestovního ruchu oficiálně uzavřel Stadion desetiletí, proto, aby zde začaly stavební práce na novém Národním stadionu.

SÍDLIŠTĚ Místo Sídliště Ostrobramska je jako moře.

SÍDLIŠTĚ

Místo

Sídliště Ostrobramska je jako moře. Když stojíte na správném místě, na rozcestí ulic Grochowské a Ostrobramské v části Varšavy Praga-Południe na pravém břehu Visly, uvidíte až k obzoru jen horní patra několika vysokých panelových domů. Takový obraz zde vznikl koncem 70. let 20. století, když na místě bývalých zahrádek bylo postaveno sídliště. Mezi paneláky je dnes mnoho zeleně, rozlehlé trávníky s mnoha uličkami a stromy. Pár auty zaplněných parkovišť a několik dětských hřišť. Je zde kostel, několik škol různé úrovně, pár obchodů. Na sídlišti můžete navštívit několik hospod, ačkoliv to nejsou módní kluby, ale spíše domácké „kebaby“ a „domácí obědy“. Z neznámého důvodu se sídliště dosud vyhýbá dnešní módě ve stavění plotů, která je charakteristická pro současnou Varšavu. Přes otevřené okno jednoho z bytů v paneláku je slyšet hip-hopovou recitaci – místní raper právě cvičí před dalším koncertem. To všechno tvoří typický obraz polského panelového sídliště, jakých je v různých městských částech Varšavy mnoho: Ursynów, Bródno, Targówek, nebo v každém jiném větším městě v Polsku.

To, co odlišuje sídliště Ostrobramska od jiných typických sídlišť je jeho historie, která do nedávna nebyla vůbec známá. Ve 20. a 30. letech 20. století se tato městská část jmenovala Grochów a byla obyčejným, částečně zemědělským předměstím Varšavy. Členové židovské sionistické organizace He-Chaluc se právě na tomto místě rozhodli založit výukový zemědělský podnik. Jeho cílem měla být připrava židovské mládeže k emigraci do Palestiny. Zde se měli mladí příznivci hnutí učit základům zemědělství a chovu. Účastnili se také kurzů, které je měly naučit správným sociálním a politickým postojům v souladu s duchem sionistického socialismu.

Dnes je to těžko představitelné, ale právě zde měl „nový člověk“ skoncovat s tradičními profesemi středoevropských Židů. Měl zde nabýt nové dovednosti a potom emigrovat do Palestiny a využívat je tam při budování nového židovského národního státu. Ten měl být sice národní, ale založený na socialistických zásadách rovnosti, společné práce a sebevývoje. Jedna z členek grochowského kibucu píše ve svých pamětech: To, co odlišovalo tento kibuc od ostatních, byla zemědělská práce, která nám učarovala. Pracovali jsme od úsvitu do západu slunce. Necítili jsme únavu. Měli jsme skvělý pocit, že díky tomu, že v exilu pracujeme v zemědělství, cítíme blízkost s Izraelem a tamějším rozvíjejícím se sionismem.

Za účelem dosažení těchto cílů byl statek plánován jako samostatný zemědělský podnik, vybavený hlavní budovou (která plnila obytné funkce, ale také se zde konaly vzdělávací a kulturní aktivity), hospodářskými budovami (chlévy, slepičárnami), záhony, na kterých se pěstovala zelenina a květiny, skleníky, poli určenými na pěstování obilí a pastvinami.

Kibucem Grochów přešly stovky mladých sionistů a většina z nich se potom připojila do kibuců vznikajících v Palestině. Dynamickou činnost grochovského podniku přerušila teprve druhá světová válka.

Dnes na sídlišti již nelze po kibucu najít žádné stopy. Z jeho staveb nic nezůstalo. V současném urbanistickém uspořádání jen těžko rozpoznáte linii, která kdysi vyznačovala hranice kibucu. Objevila se spousta nových ulic, které musely zajišťovat dopravu na dosud prázdná pole – na předválečném územním plánu je označená pouze jedna, větší písčitá cesta kibucem a několik jejích odboček. Už neexistuje ani větší část Witolińské ulice, na které stál na přelomu 20. a 30. let dům Doktorowiczů (hebr. Bejt Doktorovic, název je odvozený od jména zakladatelů), tedy hlavní sídlo kibucu. Na místě, kde do vypuknutí války stal dům Doktorowiczů, je dnes prázdný pozemek. Je na něm můžeme vidět hluboký výkop po základech nedávno vybouraného Družstva invalidů kožedělného průmyslu, které po válce nahradilo kibuc. Můžeme si jen představovat písčitou cestu, která začínala před jeho branou. Tehdy se jí říkalo „cesta do statku“. Dnes by protínala trávníky, sídlištní uličky a pouhou náhodou by obcházela většinu paneláků. Na místech hospodářských budov se nacházejí sídla malých firem. Tam, kde v polovině 30. let rostly okurky, je dnes parkoviště, na místě polí, na kterých se pěstoval oves, je autobusové depo a na místě záhonů s červenou řepou – hypermarket.

Mnoho se změnilo z dávného okolí statku – není již žádná stopa po sousedním pivovaru a koželužně, jejichž vysoké komíny bylo vidět na mnoha starých fotografiích, ukazujících mladé lidi při práci na poli. Na místě sadu, který byl pravděpodobně zvěčněn ve filmu „Błazen Purymowy“ (velký hit předválečné jidiš kinematografie natočený v polovině třicátých let na pozemcích kibucu), jsou dnes zelené části sídliště.

Na jedné ze skupinových fotografií členů kibucu z posledního období jeho působení, tedy z roku 1940, jsou vidět v pozadí dva činžovní domy, které se nacházely mimo území statku, v Grochowské ulici. Stojí tam dodnes a patří k nečetným prvkům spojujícím starý a dnešní svět.

Příběhy

Jako členové Sdružení Szymona An-ského jsme se rozhodli podívat podrobněji na dějiny tohoto neobvyklého místa. Náhodou jsme zjistili, že z nám neznámého důvodu je tato oblast místem návštěv zájezdů izraelských studentů. Samotné zájezdy budily velký zájem u místních nadšenců historických zajímavostí.

Za účelem prozkoumání toho tématu jsme využili zdroje dostupné v Izraeli a v Polsku, ale než to bylo možné, začali jsme naslouchat místním příběhům. O tomto místě se vypráví mnoho, například na internetu. Někteří píšou, že zájezdy navštěvují Grochów kvůli údajnému židovskému hřbitovu, který zde existoval před válkou: Začala jsem se ptát jedné starší paní, která tam bydlela od roku 1954, a tehdy jí bylo 91 let, proto si myslím, že dnes už nežije. Ona tvrdila, že před rokem 1928 byl na tomto místě hřbitov a modlitebna.[1] Uvažovalo se o tom, zda by to mohlo znamenat, že židovská obec získá tento pozemek zpět a Ostrobramské sídliště se vybourá. Po krátkém výzkumu jsme zjistili, že ve skutečnosti na počátku 20. století byl hřbitov plánován varšavskou židovskou obcí na území Grochowa. Označení tohoto místa jako „hřbitovu“ můžeme také najít na archivních oficiálních územních plánech, což nás může snadno uvést v omyl. Tento nápad však neprošel a obec se rozhodla postoupit pozemek organizaci He-Chaluc. Přesto se téma hřbitova pořád vrací. A to mj. v příbězích dvou architektů, kteří navrhovali obchodní centrum „Promenada“, nacházející se na druhé straně Ostrobramské ulice. Při vykopávání jámy pro základy centra se našly lidské pozůstatky. Z tohoto důvodu zmínění architekti došli k neopodstatněnému závěru, že zde někdy existoval židovský hřbitov.

Kromě teorie „hřbitova“, existuje ještě další místo, které budí největší zájmy těch, kteří se dějinami Grochowa zabývali. Jedná se o dům z červené cihly, nacházející se v Witolińské ulici 41. Bylo to místo, které se pro židovské zájezdy stalo obzvláště zajímavým. Nadto je tato budova jednou z mála zachovaných předválečných staveb v okolí, proto samozřejmě upoutává pozornost místních badatelů. Na internetových fórech jsme se setkali s různými interpretacemi ohledně možných dějin tohoto domu. Většina však usuzovala, že se jedná o místo mučednictví (prý Němci na nejvyšším patře pověsili několik Židů), nebo že byl to „rabínský dům“. Podle této teorie návštěvy izraelských zájezdů vyplývají z toho, že prý v tomto domě kdysi bydlel rabín nebo jiná pro židovskou historii důležitá osoba: V tomto činžovním domě bydlel před válkou velmi důležitý rabín, ale nepamatuji si, jak se jmenoval. Ti, kteří přijíždějí, přicházejí uctít jeho památku a ten statek, to byla spíše dodatečná věc.

Objevily se také mnohé hlasy, které usuzovaly, že v domě ve Witolińské 41 se v meziválečném období nacházela synagoga nebo modlitebna:

Nepřesně jsem se vyjádřila – synagoga, spíše modlitebna a sdružení židovské obce. V poslední době jsem narazila na materiál (nepamatuji si odkud?), který by mohl potvrzovat informaci o rabínovi. Navíc se tam nacházela modlitebna. Taková místa modlitby se často organizovala v soukromých domech patřících židovské obci. Nemohli si dovolit postavit synagogu, proto se scházeli na takových místech.

Poslední zápisy ohledně záhadné historie sídliště Ostobramska také uváděly informace o židovském statku. Zdůrazňuji, že nešlo o židovský dům, který netvořil část He-Chalucu a je velmi málo pravděpodobné, že by tam bydlel jakýsi rabín. Dodatečným svědectvím „árijského původu“ domu může být kaplička s Matkou Boží (pamatuji si ji z dávných let), po které se dodnes zachoval jen výklenek pod balkónem… Myslím si, že zájem židovských zájezdů o dům ve Witolińské 41 vyplývá z toho, že je to jediný zachovaný svědek činnosti He-Chalucu v Grochowe-Witolině, což je pro ně důležité. Kdyby tomu bylo jinak, Židé by určitě vykoupili a rekonstruovali tuto zdevastovanou budovu.

V zápisech se objevuje také téma rostlin, které zůstaly po kibucu, a názor, že v grochowské flóře se musely zachovat různé druhy rostlin pěstovaných v kibucu. Jeden z členů fóra přesně popisuje, kde roste palestinské rákosí a další druhy, které pamatují dobu kibucu: Jediná nevšední rostlina, která se zachovala a vyrůstá každou sezónu je druh rákosí, který je v Polsku vzácný. Roste dnes na bažinách za příkopem Nowa Ulga na Gocławi a můžeme ho obdivovat vždy koncem léta. Rákosí tehdy dorůstá výšky zhruba 3 metry a u kořenů má obvod asi 12 cm. Za suchého počasí ho podpalují chuligáni a otravují připáleným pachem celý Grochów. Zajímavé je, že Židé importovali osivo z Palestiny, aby je zde mohli pěstovat a využívat na výrobu stavebních rohoží k zateplení stěn. Tyto rohože můžeme ještě občas vidět když se bourají staré domy na Grochowě… Informace o rákosí se zdají být inspirovány oficiálními vědeckými poznatky.

Tato komplikovaná historie domu z červené cihly ve Witolińské ulici 41 měla své neočekávané a trochu ironické finále. Před několika lety pozemek vykoupila stavební firma, která následně budovu zbourala. To, co se stalo potom, znamenalo vyřešení tajemství židovských zájezdů, které se pod domem zastavovaly. Názor, že budova před válkou patřila kibucu, sdíleli i členové organizace Habonim Dror (izraelské organizace, která navazovala na předválečnou tradici He-Chaluc). Začali novinářské vyšetřování na vlastní pěst a obvinili španělsko-izraelské konsorcium, které vykoupilo pozemek a dům. Otázku ničení dědictví sionistického majetku v Polsku musíme považovat za významnou, protože se dočkala mj. článku v největším izraelském deníku „Haaretz“.

K teorii o židovském hřbitovu, který údajně existoval na Grochowě, se na fórech objevily hlasy o restituci. Jeden z uživatelů píše: Mezi obyvateli sídliště pořád někdo usilovně šíří paniku, že „se vracejí Židé a budou nás vyhazovat z domů“. Toto téma se pravidelně opakuje a naposledy se na sídlišti objevily fámy, že údajně byla podána jakási záhadná žaloba „o vrácení majetků“ a že se zanedlouho území, na kterém je sídliště, vrátí do rukou předválečných židovských majitelů. Nebudeme se zde věnovat rozsáhlému a kontroverznímu tématu židovského majetku v Polsku, který dosud není právně vyřešený (nebo všeobecně tématu restitucí předválečného majetku). Nicméně, stojí za to se zmínit, že toto téma soustřeďuje všechny obavy z „neznámého“, kterými obyvatelé sídliště trpí. Ve snaze odpovědět na otázku „Co na sídlišti dělají Židé?“ obyvatelé často sahají k antisemitskému uvažování, které pokračuje i projevy násilí. Z vyprávění průvodců izraelských školních zájezdů, které navštěvují sídliště, se můžeme dozvědět, že na skupiny bývaly místní mládeží házeny z balkónů vejce nebo sáčky s vodou.

Závěrem můžeme říci, že do chvíle než jsme se tematikou kibucu začali zabývat, se o něm vědělo velmi málo a nic nebylo potvrzené. V místním povědomí určitě existovalo přesvědčení o „židovském rysu“ toho místa. Na jedné straně je posilovaly návštěvy z Izraele a stereotypické předpoklady (pokud přijíždějí zájezdy, tak zde určitě musel být hřbitov nebo dům nějaké důležité osobnosti). Na druhé je ovlivňoval strach z restitucí židovského majetku, což způsobilo vznik výpovědí antisemitského charakteru. Nejfantastičtějším prvkem tohoto společného povědomí je pověra, že prý celé sídliště má židovský charakter, protože paneláky pozorované z ptačí perspektivy tvoří tvar Davidovy hvězdy.

Mládež, která patří k izraelským organizacím Habonim Dror, Hašomer HaCair, HaMahanot HaOlim a HaNoar HaOved VeHaLomed, přijíždí na místo bývalého kibucu a poznává historii hnutí He-Chaluc, na které navazují zmíněné organizace. Průvodci však ne vždy vědí, jak v současné topografii Grochowa identifikovat dávnou hranici kibucu. Situace také není lepší ani co se týká literatury, která by uváděla důvěryhodné informace. Zjistili jsme, že existující materiály kladou více otázek, než kolik nabízejí odpovědí. Na jedné z webových stránek, která sbírá informace o Varšavě, se objevila nám již z internetových fór známá informace o tom, že dům ve Witolińské 41 byl kdysi synagogou. Nejznámějšími domy v ulici Witolińské jsou: supermarket Biedronka, Sdružení invalidů kožedělného průmyslu, opravna a prodejna Honda-AutoWitolin, rehabilitační ordinace „Konstancin“ a budova bývalé synagogy (v létě sem přijíždějí mladí Židé, společně se modlí a mají diskusní panely). V knize Jerzyho Kasprzyckého „Korzenie miasta. Tom 3. Praga“ [Kořeny města, díl 3. – Praga – pozn. překl.] je zmíněn příběh židovského statku na Grochowě. Jako zajímavost autor uvádí informace o rákosí, které se vyskytuje v Palestině a které členové kibucu začali pěstovat na Grochowě. Cílem byla výuka stavby domů z rákosí, což se mělo hodit členům kibucu po odstěhování do Palestiny. Po Kasprzyckém cituje tuto informaci mj. portál věnováný místní židovské historii „Wirtualny Sztetl“ [Virtuální štetl – pozn. překl.] vedený Muzeem dějin polských Židů ve Varšavě: Může se zdát zajímavým, že členové Hechaluc-Pionier vypěstovali na bažinách stejný druh rákosí, jaký roste na březích Jordánu. Rákosí mělo sloužit jako stavební materiál na stavbu domů ze sádry a rákosí v Palestině. Ve Varšavě se členové učili, jak se rákosí pěstuje a jak je mohou využít ke stavebním účelům. Prodávali je také polským sousedům. Dynamicky se vyvíjející statek přitahoval nové osadníky, nejen zahradníky, ale také odborníky v jiných oblastech, a to jak Židy, tak i Poláky. Portál také uvádí, že v Židovském historickém institutu ve Varšavě se přechovává cihla z hospodářských budov kibucu (druhá taková cihla byla věnována muzeu v Jeruzalému). Na portálu se nachází také fotografie pracovníka Židovského historického institutu, který drží cihlu v rukou. Zmíněná cihla však pochází ze zbouraného domu v ulici Witolińské 41, který nikdy ke kibucu nepatřil.

Tento příběh píšeme spolu

Výše uvedená bohatá, ačkoliv trochu „patchworková“, historie a také „obecné“ (písemné a ústní) místní povědomí o kibucu nás inspirovaly k pokusu porovnat pověry s příběhy členů kibucu, které se nám podařilo přeložit z hebrejštiny. Zjistili jsme, že obyvatelé Varšavy doslova baží po informacích a příbězích toho typu. Některé příběhy začínají žít vlastním životem. Díky nim se dozvídáme další vzpomínky či informace od obyčejných lidí. Příkladem může být starší muž, o kterém jsme se dozvěděli, že „si pamatuje kibuc“. Po kontaktování jsme ale zjistili, že si sice opravdu pamatuje kibuc…, ale z jedné naučné procházky, kterou jsme sami kdysi organizovali.

Když se naše sdružení začalo zabývat kibucem, setkali jsme se s celou plejádou lidí, kteří měli o toto téma zájem. Pro místní nadšence dějin Grochowa byla doplněním jejich mnohaleté práce prezentace archivních fotografií nalezených ve virtuálním archivu Ghetto Fighters‘ House. Během propagace knihy vydané v Izraeli v 70. letech, která obsahuje vzpomínky členů kibucu, jsme mohli inspirovat mnoho obyvatel Grochowa k tomu, aby si připomenuli dějiny této městské části a díky tomu nám pomohli rozšířit naše vědomosti. Na akce organizované Sdružením Szymona An-ského (prezentace, procházky, workshopy, a dokonce divadelní inscenace) přicházeli lidé, kteří si pamatují na dávné židovské centrum Grochowa, tzv. „židovský ráj“, v okolí Garwolińské ulice. Slyšeli jsme také, že těsně po válce byly tyto pozemky místem dočasného pobytu Židů, kteří přežili v SSSR a plánovali přestěhování do Izraele. Na Grochowě se říká, že zde mnoho lidí zanechalo „své polovičky“, které potom dostávaly balíky z Izraele.

Známý varšavský novinář, který popisoval v novinách „Expres Wieczorny“ pokus o opětovné vytvoření kibucu koncem 40. let, nám prozradil, že zelenina z kibucu byla známá po celé předválečné Varšavě. Jeden z účastníků naší naučné procházky nám dokonce ukázal, kde se nacházel obchůdek kibucu – v ulici Osiecké.

Námi vytvořená stránka www.anski.org/kibuc-grochow měla vysokou návštěvnost a brožura o dějinách kibucu se na setkáních a různých akcích těšila velké popularitě. Nechyběly ani překvapené reakce, že na Grochowě bydleli Židé a že byli „netypičtí“. Jedna účastnice workshopu pro seniory se přímo zeptala: „Co to bylo za Židy, když neměli pejzy?“

Sekulární, socialistická a sionistická židovská historie se odehrávala na grochowských polích a dnes na ni vzpomínají právě její polští a izraelští dědicové. O nečekaných výsledcích této „paměťové archeologie“ se mohl přesvědčit jeden mladý Izraelec, který se účastnil naší naučné procházky dávným kibucem. Na archivní fotografii na naší stránce objevil s překvapením svého dědečka.

Doufáme, že se projekt bude nadále rozvíjet, že stále více Izraelců bude objevovat ideologické kořeny svých rodin na Grochowě a že stále více obyvatel Varšavy bude objevovat mezinárodní a světový charakter této městské části. Výjimečnost tohoto místa a komplikované dějiny vzájemných polských a židovských vztahů by mohla oběma skupinám připomínat postava Fridy Wołkowyské. Byla členkou kibucu, která byla poraněna během antisemitského útoku na statek. Díky Nadaci ženských iniciativ a Sdružení Szymona An-ského vznikla na její počest na stěně jednoho z grochowských domů nástěnná malba.

Tłomackie 13 K nejdůležitějším adresám na kulturní mapě židovské Varšavy patřilo Tłomackie 13.

Tłomackie 13

K nejdůležitějším adresám na kulturní mapě židovské Varšavy patřilo Tłomackie 13. V březnu roku 1916 zde vznikl Svaz židovských literátů a novinářů[1], jehož sídlo se nacházelo právě na této adrese, a které stálí hosté nazývali „Buda“ [bouda – pozn. překl.]. Zusman Segałowicz, autor románů a povídek v jazyce jidiš, které se staly bestsellery, vzpomínal na „Boudu“: „Tłomackie třináct“ je číslo domu, který se po dvacet let těšil velké popularitě mezi židovskou inteligencí a mládeží, a to nejen z Polska. Sláva „třináctky“ přesahovala hranice státu. „Tłomackie třináct“ stala se všeobecně známou adresou, na kterou někteří posílali dopisy plné blahopřání a někteří dopisy s nadávkami. Pro nás, židovské literáty a novináře byla „Bouda“ nezastupitelná. Bez ní bychom neuměli žít. Její dveře byly vždy otevřené. Tvořilo ji pět pokojů, kuchyň a jedna velká místnost, ve které se konaly různé literární, umělecké a populárně-naučné akce. Zde se pořádaly přednášky, diskutovalo se nejen o knihách, ale i o sociálních otázkách. Ve všech pokojích byl neustalý pohyb. Na přednášky přicházely davy lidí. Stálí hosté často zapomínali, že ve Varšavě existují rovněž kavárny, taneční večírky, divadla a kina[2].

Jak píše Nathan Cohen, na Tłomackém se objevovali nejen členové Svazu, ale také umělci židovských divadel, malíři či vědci, kteří tvořili elitu židovské inteligence. Patřili k nim mj. Majer Bałaban, Jakub Dinezon, Emanuel Ringelblum, Szymon An-Ski, Henryk Ehrlich či nakladatelé židovských časopisů, mj. Šmuel Jackan a bratři Finkelsteinové. Stálými hosty byli rovněž bratři Singerové a legendární Icyk Manger. Na speciálně organizované přednášky přijížděli významní hosté ze zahraničí. Ze vzdálených oblastí sem přijížděli tvůrci, kteří chtěli poznat známé autory a ukázat jim svá díla. Kavárna svazu byla proto nejen místem výměny informací a fám, ale také důležitým kulturním centrem, ve kterém mladí autoři mohli ukázat svou tvorbu a podrobit ji často zničující kritice kolegů spisovatelů. Pozvaní hosté nebo nahodilí návštěvníci si mohli poslechnout avantgardní díla mj. Uriho Cvi Grinberga či Perece Markisze.

Od roku 1926 se na této adrese nacházelo sídlo židovského PEN-Clubu, kterého se stal čestným prezidentem Šolem Aš. Svaz přestal existovat v roce 1939 a mnoho jeho členů nepřežilo vyhlazovací tábor. Budova „Boudy“ rovněž přestala existovat.

The Umschlagplatz (German: collection point or reloading point) was the square in Warsaw under German occupation, where Jews were gathered for deportation from the Warsaw Ghetto to the Treblinka

The Umschlagplatz (German: collection point or reloading point) was the square in Warsaw under German occupation, where Jews were gathered for deportation from the Warsaw Ghetto to the Treblinka extermination camp as part of Operation Reinhard during genocides in Poland.

Varšava v Lidovém Polsku Jak se změnila Varšava během desetiletí následujících po válce? Kdo byli lidé, kteří přijížděli do města? Co hledali? Odkud pocházeli? Jaké jazyky používali? Poslechněte si

Varšava v Lidovém Polsku

Jak se změnila Varšava během desetiletí následujících po válce? Kdo byli lidé, kteří přijížděli do města? Co hledali? Odkud pocházeli? Jaké jazyky používali? Poslechněte si krátkou přednášku dr. Błażeje Brzostka z Institutu historie Varšavské univerzity.

Varšava ve třicátých letech dvacátého století

Varšava ve třicátých letech dvacátého století

Zde vycházely největší polské deníky a časopisy, konaly se divadelní hry, natáčely se filmy, zde měly svá ústředí politické strany, společenské, kulturní a sportovní organizace. Sem přijížděly každý rok tisíce lidí s nadějí na změnu a lepší život v mladém státě postiženém ekonomickou krizí.

Varšava ve třicátých letech byla městem multikulturním, dynamickým a rozděleným. V roce 1930 zde žilo 1,2 milionu obyvatel, z většiny Poláci katolického vyznání. Největší národnostní a náboženskou menšinou byli Židé, kteří tvořili asi čtvrtinu obyvatel města. Polská metropole byla centrem politického, sociálního a kulturního života obou národů.

Nesmíme zapomínat, že Varšava byla ve třicátých letech jen několik desítek let stará moderní metropole. Prudká a chaotická industrializace druhé poloviny 19. století, následky první ruské revoluce roku 1905, hlad a masy nových přistěhovalců prchajících před válkou do města za první světové války, strach a morální panika v reakci na zprávy o blížící se Rudé armádě v roce 1920 a konečně zvolení a zavraždění prvního polského prezidenta Gabriela Narutowicze a s ním spojené nepokoje v ulicích města – to vše bylo ještě v živé paměti obyvatel a ovlivňovalo atmosféru města.Stejně jako celý stát bylo tehdejší hlavní město Polska v nedávné minulosti zasaženo hlubokými ranami a ve vzduchu visela celá řada výbušných konfliktů. Bylo potřeba vydláždění ulic, rekonstrukce tisíců chatrčí, které město hyzdily, postavení lepších domů, nemocnic, škol, zlepšení místy katastrofální městské infrastruktury. Avšak možná ještě více palčivá byla potřeba vytvořit varšavskou společnost, jejíž zástupci by byli schopní žít vedle sebe v souladu a s respektem k vlastní odlišnosti. Byla zde celá řada rozdílů v politických přesvědčeních a představách o fungování společnosti stejně jako sociální a kulturní rozdíly. Hlavní město Polska bylo místem, kde se soustředila většina problémů celého státu.

V roce 1926 se s heslem „uzdravení (sanace) všech těch bolístek“ ujal vlády politický tábor Józefa Piłsudského. Zvolil si cestu vojenského převratu, nikoliv demokratických voleb, svrhnul parlamentní vládu a přinutil odstoupit prezidenta zvoleného Národním shromážděním. Na sklonku třicátých let tak Polsko mělo autoritářskou vládu, která se nezdráhala výrazněji zasahovat do parlamentních voleb a od roku 1930 uvězňovat poslance opozice a otevřeně používat násilí vůči svým politickým oponentům. V průběhu let se ukázalo, že tato sanace nezamezila korupci a pouze prohloubila hluboké rozdíly mezi lidmi a zhoršila ekonomické problémy. Politické rozdíly a konflikty se prohloubily. To vše se odrazilo v ulicích Varšavy.

Mládežnické stranické organizace

Nejsilnější opozicí proti autoritářské sanační vládě byl ve třicátých letech národovecký tábor. Soustředil se kolem politické strany, která se od roku 1928 nazývala Stronnictwo Narodowe [Národní strana] a přitahovala hlavně radikální mládež z politické organizace Obóz Wielkiej Polski [Tábor Velkého Polska]. Především mladí nacionalisté v té době začali přebírat myšlenky o vnitřních slabinách a chorobnosti liberální demokracie, které v Evropě nabývaly na popularitě. Aby našli politický model hierarchicky organizovaného národa ovládaného železnou pěstí, hledali vzor u Mussoliniho v Itálii i jiných fašistických organizacích.

Obdobně tomu bylo i u mládeže druhé strany politického spektra. Stále radikálnější bojová hesla hlásaly mládežnické organizace Polskiej Partii Socjalistycznej [Polské socialistické strany] proti sanačnímu režimu a pravici. Malá, ale nepřehlédnutelná skupina, většinou nejchudší a nejvíce sociálně znevýhodněné polské mládeže vstupovala do Komunistycznej Partii Polskiej [Komunistické strany Polska], která popírala celou realitu druhé Polské republiky. Hroucení politického centra a sílení extremistů, k němuž docházelo nejen v Polsku, ale v celé Evropě, neminulo ani tzv. židovskou ulici. V rámci sionistického hnutí výrazně oslaboval politický střed oproti zesílení sionistické levice a nárůstu moci jejího neústupného oponenta – pravicového revisionismu se svým mládežnickým hnutím Beitar. Zejména mezi mládeží postupně získávala na popularitě revoluční organizace dělnické třídy Bund. Nevelké, ale ne nevýznamné, procento židovské mládeže, se zastoupením těch nejchudších i pocházejících z bohatých elit, se přidalo ke komunistickému hnutí, zejména proto, že se kvůli židovskému původu setkávali s častým opovržením ze strany většinové společnosti.

Všechna tato politická hnutí setrvávající ve vzájemném konfliktu měla jedno společné – spojoval je radikální modernismus propagovaných postojů. Různými způsoby hlásala totéž: potřebu stvoření „nového světa“ na troskách současného, což však předpokládalo válku, která zde nebyla pouze básnickou metaforou. Počítalo se s politicky motivovaným násilím, nikoliv jen vůči abstraktním nepřátelům, rasovým, třídním a dalším politickým oponentům, ale i vůči kolemjdoucímu, sousedovi, bývalému spolužákovi ze školy či univerzity, vůči obyvatelům stejného města.

Antisemitismus na vysokých školách

Třicátá léta – prohlubující se úpadek společenského řádu a dramatické zhoršení již napjatých vztahů mezi politickými i etnickými skupinami ve Varšavě – definovala především násilná kampaň nacionalistických organizací. V čele byla vysokoškolská mládež usilující o omezení počtu židovských studentů, což přinášelo stále větší počet obětí. K násilí na vysokých školách docházelo již v roce 1930, ale mnohem dramatičtější průběh měl počátek nového akademického roku – podzim 1931. Kampaň univerzitních nacionalistických organizací šla ruku v ruce s radikalizací protižidovského směru Národní strany. Část vysokoškolské mládeže, nejvzdělanější, u níž by se dala předpokládat vyšší míra tolerance, se ocitla v čele kampaně etnické nenávisti.

Jen v listopadu 1931 bylo na Varšavské univerzitě napadeno několik desítek židovských studentů. Pátého listopadu studenti spojení s Národní stranou, vyzbrojení holemi a „boxery“, zbili židovské studenty a následně se pod branami univerzity střetli s Židy, kteří tentokrát již kladli aktivní odpor. Postupně se kolem nacionalistů shromáždil dav, který bil kolemjdoucí v blízké židovské čtvrti a v Saské zahradě. Ke rvačce se přidaly narychlo organizované židovské militantní skupiny, došlo k bitvě za použití „boxerů“, tyčí, nožů a holí. Vláda musela na nějakou dobu uzavřít univerzitu a zrušit přednášky. K podobným opatřením bylo v průběhu třicátých let třeba přistoupit ještě několikrát.

Bij Žida!

Pouliční fyzické napadání Židů bylo během celé poslední dekády dějin druhé Polské republiky běžné. Špatným příkladem zde byla vysokoškolská mládež – součást společenských elit. V březnu roku 1933 se vlna protižidovských nepokojů organizovaných Táborem Velkého Polska [OWP] rozšířila po celém státě. Reakcí sanační vlády byl zákaz činnosti OWP. Její členové proto vstoupili do Oddělení mladých Národní Strany a ovládli ji. Na Varšavské univerzitě stále častěji docházelo ke krvavým studentským střetům militantních skupin pravice se sanační Legií mladých [Legion Młodych]. V roce 1934 část tzv. Mladých, nespokojených s politickou opatrností starších elit, vystoupila z Národní strany a založila Národně-radikální tábor [Obóz Narodowo-Radykalny, ONR]. ONR se, stejně jako mnoho mladých radikálů, kteří zůstali v Národní straně, inspiroval vzestupem síly evropského fašismu a úspěchem Adolfa Hitlera v Německu.

Jaro roku 1934 přineslo mnohatýdenní střety mezi militantními skupinami ONR a židovským obyvatelstvem a jeho sebeobrannými skupinami, které tvořili dělníci, ale i zločinecké podsvětí městských čtvrtí Nalewki a Annopol. V té době zaútočil ONR na jedno ze sídel Polské socialistické strany, která byla proti antisemitskému násilí.

V roce 1935 zemřel maršál Piłsudski. Měsíc před jeho smrtí byla schválena nedemokratická ústava. Pravé křídlo sanace, které bylo okouzleno fašismem a chtělo vzít vítr z plachet pravicové opozice, převzalo část jejich protižidovských hesel. Nová politika sanace předpokládala usilování o donucení značné části židovského obyvatelstva k emigraci. Fakticky takto vláda souhlasila s tím, co již léta hlásala radikální pravice, že Židé v Polsku představují cizorodý, škodlivý a dokonce i nepřátelský prvek. Na krátkou dobu došlo dokonce k exotickému spojenectví nové sanační strany - Táboru národního sjednocení [Obóz Zjednoczenia Narodowego] - s radikální frakcí ONR zrušeného vládou - „Falangou“. Část členů této organizace byla zapojena do mládežnické organizace Svazu mladého Polska, [Związek Młodej Polski], jejíž bojůvky se samy přidávaly k útokům proti Židům.

V listopadu roku 1935 nastala další eskalace protižidovského násilí na Varšavské univerzitě, která byla opět na nějakou dobu uzavřena. Další akademický rok přinesl desítky židovských obětí útoků na varšavských vysokých školách v říjnu roku 1936. Bund, podporovaný PPS a varšavskými odborovými organizacemi, vyhlásil v té době stávku za ochranu bitých studentů a proti levicovému ghettu propagovanému pravicovými militantními organizacemi. Na počátku roku 1937 došlo k další vlně násilí. Pod nátlakem militantních organizací akademické elity stále více ustupovaly. Pátého října 1937 rektor Varšavské technické univerzity jako první zavedl oddělení míst k sezení pro studenty na své vysoké škole. V jeho stopách se brzy vydaly mnohé další varšavské a polské akademické instituce. Nezastavilo to však další vlny protižidovského násilí na vysokých školách. V prosinci roku 1937 byla Varšavská technická univerzita na několik týdnů uzavřena. Na počátku dalšího akademického roku, v říjnu roku 1938 vyhlásili studentští radikálové ve Varšavě „týden bez Židů“. Obdobný týden ve Lvově přinesl smrtelné oběti – dva židovské studenty farmacie zabité nožem.

Zejména v létech 1935-1937, avšak nejen tehdy, protižidovské násilí ve velkých akademických střediscích doprovázela obdobná vlna na provincii. 17. března 1936 byli varšavští Židé v čele velké protestní stávky proti pogromu v Przytyku, který se konal osm dní předtím. Stávkovou solidaritu si žádalo nejenom morální cítění, ale i militantní skupiny Bundu. To všechno poukazovalo na fakt, že byly křesťansko-židovské vztahy v celém státě velmi napjaté.

Prvního května v obci Mińsk Mazowiecki nedaleko od hlavního města zaútočili místní aktivisté SN na demonstraci a zabili aktivistu židovské strany Poalej Syjon Lewica. V reakci na to jeho druzi těžce zranili dva nacionalisty. Prvního června duševně narušený student Juda Lejb Chaskielewicz zabil vojenského důstojníka Jana Bujaka, který ho údajně pronásledoval. Kolektivní odpovědnost za tuto vraždu agitátoři Národní strany svrhli na celé židovské obyvatelstvo městečka. Došlo k pogromu a několik stovek židovských obyvatel Mińsku uteklo do Varšavy. Když v roce 1936 varšavský odvolací soud rozhodl ve věci Chaskielewicze, musela radnice hlavního města vyvěsit ve městě desítky tisíců plakátů a letáků varujících před pořádáním protižidovských nepokojů nebo účastí na nich. Koncem téhož měsíce, v den židovského svátku Sukot, pravicové militantní skupiny zranily v ulicích Varšavy více než deset Židů. Na několika místech došlo k jejich střetům s židovskými obrannými milicemi a také aktivisty Polské socialistické strany, kteří je podporovali. K největšímu střetu došlo osmnáctého září v Saské zahradě.

V první polovině roku 1936 bylo jen ve Varšavě a Lodži nahlášeno 236 zbití a útoku na Židy. Během bombového útoku a ostřelování bundovského pochodu v rámci prvomájové demonstrace zemřelo pětileté dítě, které za doprovodu matky přihlíželo demonstraci. K útokům na Židy ve městě došlo také o dva roky později, v březnu roku 1938, při panice obyvatelstva města způsobené ultimátem polské vlády vůči Litvě a všeobecnou obavou o ušetřené peníze uložené v bankách. Falangisté v té době vytahovali z front do bank Židy a bili je, přičemž samozřejmě ignorovali křesťany, kteří stáli ve stejné frontě. Jen devatenáctého března 1938 bylo následkem zbití na ulicích města zraněno na padesát Židů.

Souhlas s násilím

To všechno bylo projevem hlubokých společenských rozdílů v Polsku a v jeho hlavním městě. Tyto rozdíly nebyly zřejmé jen z činů pravicových militantních skupin proti Židům, ale také z toho, že je tiše i otevřeně schvalovala velká část polské veřejnosti. Násilí a radikalismus se prohlubovaly následkem působení sanační vlády – zatýkání bez rozhodnutí soudů, nekontrolované násilí policie a bezpečnostních služeb vůči obyvatelům a politické opozici, korupce. Konec konců také nemožnost vyměnit vládu v průběhu svobodných voleb. Vláda samotná inspirovala opoziční militantní skupiny k radikálním politickým řešením tím, že jim dávala jasný signál, že ji demokratické mechanismy moci nezbaví, neboť samotnou demokracii efektivně likvidovala.

Všechny tyto dramatické střety a případy politického násilí ve Varšavě, stejně jako mnohé další, odvracely pozornost od jiných závažných sociálních problémů, například strukturální chudoby na vesnicích, jejímž následkem byla velká vzpoura zemědělců v roce 1937, která přinesla desítky obětí zastřelených policií. Antidemokratickým myšlenkám tehdy podléhala stále více i levicová opozice. Komunisté jednající podle povelů Kominternu a Josefa Stalina útočili na ostatní levicové skupiny pod heslem boje se „sociofašismem“, načež najednou změnili názor a vyhlásili s nimi spojenectví pod vlajkou Lidové fronty [Front Ludowy].

Jak mezi komunistickou mládeží, tak mládeží z PPS, Bundu a také mezi pravicovými židovskými revizionisty, mezi všemi těmi skupinami se stále více šířil kult fyzické síly a vnímání politických oponentů jakožto absolutních nepřátel. To všechno vedlo k často dramatickým vnitřním bojům jak v táborech levice, tak pravice. Uvedu zde jeden příklad. Výše zmíněná militantní organizace Bund nevznikla ve třicátých letech kvůli boji si antisemitismem, nýbrž o dekádu dříve, za účelem boje s komunisty. Asi nejdramatičtějším příkladem boje mezi židovskými komunisty a socialisty byl útok v únoru roku 1931 na Medemovo sanatorium pro děti z dělnické třídy vedené organizaci Bund, v Miedzeszyně u Varšavy. Ostatně židovští komunisté se bili nejen se členy organizace Bund, ale tak se sionisty všeho typu. Posledně jmenovaní často řešili problémy mezi sebou pomocí pěstí a boxeru. Stejně vypadaly vztahy mezi polskými politickými stranami, jejich mládežnickými organizacemi a částí společnosti, která je podporovala.

Společnost a demokracie ve třicátých letech ve Varšavě byla ve značném rozkladu. V takovém stavu hlavní město Polska a jeho obyvatelé vkročili do katastrofy druhé světové války, během níž dramatická se situace ze třicátých let měla další velmi vážné následky.

Varšavská historie Romů

Poslechněte si krátkou přednášku Andrzeje Grzymały-Kazłowského o varšavské historii Romů.

Velká Synagoga Představitelé emancipující se varšavské židovské inteligence si všímali již od konce 50. let 19. století potřeby výstavby nové reformní synagogy.

Velká Synagoga

Představitelé emancipující se varšavské židovské inteligence si všímali již od konce 50. let 19. století potřeby výstavby nové reformní synagogy. Ludwik Natanson předložil obci takový plán již v roce 1859. Synagoga v ulici Daniłowiczowské byla totiž příliš malá, a nadto, podle asimilované židovské komunity, nedaleké továrenské budovy netvořily pro synagogu důstojné prostředí. Avšak jak z finančních, tak z politických důvodů (po Lednovém povstání nebyly příznivé podmínky pro vznik nové synagogy) byl plán na více než deset let odložen. Koncem roku 1872 byl vyhlášen architektonický návrh nové synagogy, který předpokládal místo pro zhruba 3 000 mužů v přízemí a pro ženy na galeriích, dále pak seminární místnost, předsíň, pódium, na kterém měla stát archa, a také boční místnosti. O rok později bylo v galerii Zachęta zveřejněno 6 návrhů. Přestože v květnu roku 1873 byl určen vítěz soutěže, žádný z plánů nebyl realizován a vypsala se soutěž nová. V listopadu roku 1874 byl přijat návrh Leandra Marconiého, který předpokladal místo pro 2 200 lidí a náklady 165 000 rublů. O dva roky později byl položen zakladní kamen synagogy v ulici Tłomackie.[1] Důvodem tak velkého zpoždění byla slabá reakce členů obce na výzvy ke sbírce peněz na výstavbu. Konečně 26. září roku 1878 byla Velká Synagoga slavnostně otevřena. Úvodní projev prohlásil v polštině rabín Izaak Cylkow.[2] V roce 1909 bylo před synagogou postaveno malé náměstí, obklopené plotem. Přestože Velká synagoga měla impozantní rozlohu a interiéry, byla kritizována a bojkotována chasidy i ortodoxní komunitou. Vysmívali se elegantním pánům v cylindrech, kteří na šabat přijížděli na náměstí před synagogou drožkami nebo auty. Synagoga v ulici Tłomackie sloužila totiž především příznivcům reformního judaismu.

Po vypuknutí druhé světové války začali nacisti synagogu devastovat. Ale dne 20. května 1941 dovolili její otevření a 31. května první bohoslužbu. V březnu roku 1942 byla synagoga opět uzavřena a byl v ní umístěn sklad ukradeného židovského majetku. Dne 16. května 1943 v 20.15 byla z příkazu Jürgena Stroopa synagoga vyhozena do povětří. Dodnes se zachovala pouze budova Judaistické knihovny, v níž má dnes sídlo Židovský historický institut.

Vyhnání obyvatel Varšavy V průběhu varšavského povstání a po jeho konci na podzim roku 1944 nacisté provedli nucené vysídlování obyvatel Varšavy a okolních obcí.

Vyhnání obyvatel Varšavy

V průběhu varšavského povstání a po jeho konci na podzim roku 1944 nacisté provedli nucené vysídlování obyvatel Varšavy a okolních obcí. O historii vysídlování vypráví Agata Mirosz z Muzea Dulag 121.

Poznejte Varšavu 60. let! Město, ve kterém jezdily „mořské víly“ (auta značky syrena, tedy doslova mořská víla – pozn. překl.) a „okurky“ (staré autobusy ve tvaru okurky – pozn. překl.

Poznejte Varšavu 60. let! Město, ve kterém jezdily „mořské víly“ (auta značky syrena, tedy doslova mořská víla – pozn. překl.) a „okurky“ (staré autobusy ve tvaru okurky – pozn. překl.), kočky chodily na mejdan do Stodoly (populárního klubu – pozn. překl.). Děti hledaly poklad, puberťáci snili o kariéře The Beatles a dospělí o vlastním 3+K. Varšava ale byla městem za železnou oponou. V izolovaném Polsku pořád něco chybělo. Téměř každý prvek života měl svůj politický kontext, podle vize občana Gomułky. Přesto šel život dál i se svými drobnými běžnými potížemi. Ještě dnes můžeme během procházky centrem najít památky na tehdejší dobu.

Audioprůvodce je dostupný ZDE.

Audioprůvodce „Městská stezka“ vznikl v rámci projektu sdružení Pracownia Etnograficzna.

Práce a nekonečné fronty, diskuse, zadržení, oslavy a prohlídky, děti, které se musely vychovávat a manžel zaneprázdněný válkou se systémem. Tak žily v komunistickém Polsku varšavské disidentky.

Práce a nekonečné fronty, diskuse, zadržení, oslavy a prohlídky, děti, které se musely vychovávat a manžel zaneprázdněný válkou se systémem. Tak žily v komunistickém Polsku varšavské disidentky. Prý, když žena chtěla poctivě splňovat všechny domácí povinnosti, nemohla se už aktivně účastnit činnosti tajné opozice. Díky dobré organizaci a vzájemné důvěře nemusely nicméně ztrácet krok a společně s muži šly k volbám dne 4. června 1989. Poslechněte si audioprůvodce „Varšava disidentek“ a zjistěte, jak v dnešní době ženy vzpomínají na každodenní povinnosti a disidentskou aktivitu. Můžete kráčet po Varšavě v jejich stopách.

Audioprůvodce je dostupný ZDE.

Audioprůvodce „Městská stezka“ vznikl v rámci projektu sdružení Pracownia Etnograficzna.

Dzień dobry! Šalom! Dobrý den! Tak se před sto lety vítali lidé v městské části Praga! Dnes kromě polského „Cześć!“ uslyšíte i vietnamské „Hi!“, čečenské „Salam!“ či anglické „Hello!“.

Dzień dobry! Šalom! Dobrý den! Tak se před sto lety vítali lidé v městské části Praga! Dnes kromě polského „Cześć!“ uslyšíte i vietnamské „Hi!“, čečenské „Salam!“ či anglické „Hello!“. Poslechněte si audioprůvodce „Multikulturní Praha“ (nebo se vydejte na procházku s audioprůvodci) a zjistěte, kde můžete pozdravit v jednotlivých jazycích. Dozvíte se, ve které bráně byl cheder, kde se vyráběla nejlepší mouka a kdo dodnes využívá pravoslavný kostel. Seznamte se s historií předválečných židovských obchodníků a řemeslníků, Gruzínů, kteří zde sídlí sto let, a současných Vietnamců, donedávna obchodníků ze Stadiónu desetiletí.

Audioprůvodce je dostupný ZDE.

Audioprůvodce „Městská stezka“ vznikl v rámci projektu sdružení Pracownia Etnograficzna.

Poslechněte si audioprůvodce „Městská část Ochota za války“ a zjistěte, jak vypadal každodenní život mezi 1. září 1939 a 17. lednem 1945.

Poslechněte si audioprůvodce „Městská část Ochota za války“ a zjistěte, jak vypadal každodenní život mezi 1. září 1939 a 17. lednem 1945. Víte, jak Němci zorganizovali život obyvatel Varšavy? Co jsou Tchorkove tabule? Kde se bránili povstalci z Ochoty? Co viděly děti během protileteckého zatemnění? Kolik stál v roce 1943 vánoční stromeček? Kdo byly sestry Goldmanové? Kdo a jakým způsobem odminovával po válce varšavské domy? Díky tomuto audioprůvodci poznáte odpovědi na všechny tyto otázky.

Ludwik Zamenhof Ludwik Zamenhof (1859–1917) je známý především jako tvůrce esperanta – umělého mezinárodního jazyka.

Ludwik Zamenhof

Ludwik Zamenhof (1859–1917) je známý především jako tvůrce esperanta – umělého mezinárodního jazyka. Jeho sen o sjednocení celého lidstva přesahoval však samotný projekt vytvoření společného komunikačního nástroje a zahrnoval rovněž univerzální náboženské a národní hodnoty. Zamenhof pocházel z rodiny rusifikovaných Židů a podobně jako mnoho ostatních židovských intelektuálů své doby se snažil vyrovnat s tzv. židovskou otázkou a najít její řešení. V tomhle procesu prošel cestu od angažovanosti do hnutí národního obrození Židů, protosionismu až k všeobecnějším projektům, které měly sloužit celému lidstvu.

Zamenhof se narodil v Białystoku, kde pozoroval vztahy mezi Poláky, Židy, Rusy a Němci. Došel k závěru, že hlavní příčinou nedorozumění a sporů mezi lidmi je jazyková bariéra. Ve svém rodném městě napsal ve věku 10 let drama Wieża Babel, czyli tragedia białostocka w pięciu aktach [Babylonská věž, aneb białystocká tragédie v pěti dějstvích – pozn. překl.]. Studoval v Moskvě, Varšavě a Vídni. Aktivně se účastnil důležitých událostí esperantského hnutí v celé Evropě. Právě Varšava se stala městem, ve kterém se krystalizovaly jeho největší projekty a ve kterém prožil větší část svého života. Zde se v roce 1887 oženil s Klarou Sibernik a díky finanční podpoře jejího otce vydal v ruštině a polštině brožuru „Język międzynarodowy“ [Mezinárodní jazyk – pozn. překl.]. Díky ní se proslavil jako „Doktor Esperanto“. Zde, v ulici Dziké pracoval na svých univerzálních projektech, ale měl také vlastní oční ordinaci, o čemž informuje inzerát v polsko-židovském týdeníku „Izraelita“. Zde rovněž zemřel. Projev na rozloučenou na jeho počest měl Samuel Poznański, rabín a kazatel Velké synagogy na Tłomackém: „Jednou nastane den, kdy celá polská země pochopí, jak velkou slávu přinesl její syn své vlasti…” Byl pohřben a jeho náhrobek se zelenou hvězdou – symbolem esperantského hnutí, můžete vidět na židovském hřbitově v ulici Okopowé.

Ulice Dziká, ve které bydlel Doktor Esperanto, obdržela v roce 1930 jeho jméno. V období druhé světové války se nacházela v oblasti ghetta. Zahlazení Židů tragickým způsobem ovlivnilo osudy rodiny Ludwika Zamenhofa a také ostatních židovských esperantistů. Mnoho z nich přišlo o život v ghettech a koncentračních táborech.

Židovská Praga Ve varšavské městské části Praga, v ulici Szeroké probíhal intenzivní život židovské komunity.

Židovská Praga

Ve varšavské městské části Praga, v ulici Szeroké probíhal intenzivní život židovské komunity. O nejdůležitějších místech, jejichž stopy se zachovaly dodnes, vypráví Katarzyna Kuzko-Zwierz.

Židovské osídlení v Palestině V Polském judaistickém slovníku uvádí Natalia Aleksiun, autorka hesla „emigrace Židů z Polska“, že „v letech 1912–1925 se odstěhovalo z Polska více než 184 000 Židů

Židovské osídlení v Palestině

V Polském judaistickém slovníku uvádí Natalia Aleksiun, autorka hesla „emigrace Židů z Polska“, že „v letech 1912–1925 se odstěhovalo z Polska více než 184 000 Židů (více než 39 % všech emigrantů), z čehož v roce 1921, tedy před zavedením omezení, více než 70 000 do Spojených států. V letech 1926–1937 emigrovalo více než 200 000 Židů. Narůst emigrace v letech 1933–1936 byl spojen s větším množstvím výjezdů do Palestiny (jednalo se pouze o židovskou emigraci). Každý druhý emigrant, který opouštěl Polsko, byl Žid“.

Podle autorů hesla „Židovské osídlení v Palestině“ „V letech 1919–1923 se usadilo v Palestině zhruba 35 000 židovských příznivců sionistické a socialistické ideologie z východní Evropy. Nejčastěji se jednalo o mladé lidi, aktivisty sionistických organizací, často vysoce vzdělané. 31 % pocházelo z Polska… W letech 1924–1931 se do Palestiny přistěhovala další vlna židovských imigrantů. Odhaduje se, že v tomto období se v Palestině usadilo zhruba 80 000 Židů (z toho téměř 62 000 z Polska). Jednalo se o řemeslníky, drobné podnikatele, kteří pro sebe neviděli možnost politického zapojení v Polsku. Jejich příliv do Palestiny byl silným vývojovým impulsem“.

Židovský hřbitov v ulici Okopowé Židovský hřbitov v ulici Okopowé byl založen v roce 1806 a je místem posledního odpočinku mnoha známých a zasloužilých osob varšavského kulturního a

Židovský hřbitov v ulici Okopowé

Židovský hřbitov v ulici Okopowé byl založen v roce 1806 a je místem posledního odpočinku mnoha známých a zasloužilých osob varšavského kulturního a společenského života. Jedná se mj. o Bera Sonnenberga, na jehož hrobě se nachází socha, která je unikátním příkladem sepulkrální tvorby. Dále jsou to: Ber Maisels, Adam Czerniakow – předseda judenratu ve varšavském ghettu, Marek Edelman – špičkový chirurg a také vůdce povstání v ghettu. Rovněž Rachel Ester Kamińska – „matka židovského divadla“, výborní židovští spisovatelé, např. Icchak Lejb Perec, Szymon An-ski, Jakub Dinezon, Julian Stryjkowski, či tvůrce jazyka Esperanto, Ludvík Zamenhof. Tento hřbitov je druhým největším židovským hřbitovem v Polsku a má rozlohu něco přes 33 hektary. Do druhé světové války se zde nacházelo kolem 150 000 náhrobků. Za války se hřbitov po nějakou dobu nacházel na území ghetta. Pohřby se zpočátku konaly v individuálních hrobech, ale časem zde vznikaly zejména hroby hromadné. Dnes se odhaduje, že zde odpočívá kolem 250 000 lidí.

Hřbitov přetrval válku, ale byly zničeny synagoga v ulici Okopowé a pohřební dům, ve kterém se nacházela celá pohřební dokumentace. Za účelem aspoň částečné rekonstrukce seznamu lidí zde pochovaných byla v letech 2006–2010 uspořádana inventura. Údaje ze zachovaných náhrobků byly sepsány a publikovány v internetové databázi, což umožnilo Židům z celého světa hledat své rodinné hroby. Hřbitov slouží dodnes židovské obci a je hojně navštěvován rodinami zesnulých a také turisty z Polska i zahraničí. Jsou to především chasidé, kteří přijíždějí na hroby cadiků jednotlivých dynastií. Hřbitov je také pamětním místem jednotlivých rodin a také známých lidí, ale rovněž tragických událostí z doby holokaustu. Na hřbitově se dodnes dodržuje halacha, tedy židovské právo. V posledních letech v pohřební části členové stále rostoucí varšavské židovské obce stavějí na hrobech zemřelých osob náhrobky, které navazují na židovskou tradici.

Prvního listopadu, tedy na katolický svátek zemřelých, se na hřbitově koná sbírka peněz na renovaci historických náhrobků. Jedná se často mj. o zarostlé krásné náhrobky z počátku 19. století, na kterých se zachovaly reliéfy s tradiční židovskou symbolikou, či žulové a mramorové bohaté náhrobky zámožných občanů, nebo díla významného sochaře Abrahama Ostrzegy.

Druhým varšavským hřbitovem je hřbitov v městské části Bródno, založen již v roce 1780 Szmulem Zbytkowerem.