Hebrejská Varšava

Koncem roku 1903 přijel básník Ja’akow Fichman z Oděsy – tehdejšího důležitého střediska hebrejské literatury, do druhého literárního centra – Varšavy. Navštívil tehdy židovskou obec, která patřila k největším na světě. Hlavní město Polska v těchto dobách mělo dlouhou židovskou tradici. Před Fichmanovýma očima se zjevila dynamická metropole s čilým kulturním životem a intenzivní literární tvorbou. Ve Varšavě se v té době soustřeďovaly důležité osobnosti židovské a hebrejské literatury, které dosud nebyly znesvářené. Metropole přitahovala řadu mladých spisovatelů, kteří k ní tíhli díky příběhům o atmosféře varšavského bohémského života a možnosti uživit se literaturou [1].

V hlavním městě bydleli mj. Icchok Lejb Perec, Nachum Sokolov či David Frischmann. Město navštěvovali také mladí, nadějní hebrejští spisovatelé: Gershon Schoffmann, Icchak Dow Berkowic, Zalman Szneor, Ja’akow Sztajnberg, Uri Nisan Gnessin či Josef Chaim Brenner[2]. Nejen slavné osobnosti, nýbrž samotná Varšava přitahovala hebrejské spisovatele: „Ona samotná – město mladé hebrejské literatury, dům »Tusziji«, »Achi’asafa«[3], »Ha-Cefiry« i »Ha-Cofe«[4]. Redakce »Olam katan« se zdála jako zelený ostrov. Bylo něco radostného a symbolického v tom, že v tomhle velkém, multikulturním městě se našlo místo i pro tu jarní literaturu“ [5].

Nedílnou součásti židovské Varšavy byl nakladatelský svět. Dnešní městská část Muranów byla pro hebrejskou literaturu a tvorbu v jidiš důležitý místem, a ulice jako Nowolipki, Nowolipie či Nalewki byly centrem židovských nakladatelství a literární distribuce. Následkem první světové války, zhoršujících se životních a politických podmínek pro židovské komunity a později také prohlubujícího se antisemitismu mnoho spisovatelů a Židů emigrovalo do Palestiny nebo Ameriky. Zúžil se totiž okruh tvůrců a literárních agentů i potenciálních čtenářů literatury. Zhoršily se také nakladatelské podmínky. To vše vedlo ke změně rovnováhy sil na mapě hebrejské literatury. Období rozkvětu diaspor skončilo a jediné „pravé“ centrum se podle sionistické ideologie mělo nacházet v Palestině, tedy v historické zemi Izraele.

Nesmíme zapomenout, že situaci hebrejského tisku v meziválečném období ovlivňovaly také další faktory vnitřní povahy. Na jedné straně představoval konkurenci tisk v jidiš, který prožíval vrcholnou etapu svého vývoje, a také dynamicky se vyvíjející polsko-židovský tisk. (Přičemž v obou případech šlo o časopisy psané v mnohem dostupnějším jazyce, než byla hebrejština). Na druhé straně se jako další vliv objevovaly hebrejské časopisy zasílané z duchovní vlasti, tedy z Erec Jisroel.

Nicméně hebrejská publikační a literární činnost postupně znovu ožívala. Na potřebu znovuvytvoření hebrejského centra upozorňoval Ozjasz Thon, redaktor literárního časopisu „Luach Achi’asaf“ obnoveného po válce (Kalendarz Achi’asafa, [Achi’asafův kalendář – pozn. překl.] Varšava 1923)[6]. Poválečnou vleklou stagnaci hebrejských tvůrců v diaspoře mělo přerušit polské centrum. „Tahle největší, nejpočetnější a nejlépe organizovaná společnost si konečně musí vzít hlas po tomto dlouhém tichu a ukázat celému světu známky života, znak obrození,“ žádal Thon.

Ozvěny války a masakrů doznívaly také v první poválečné hebrejské publikaci „Arachim“ (Wartości [Hodnoty – pozn. překl.] , Varšava 1919). Tento malý literární svazek započal řadu pokusů o vytvoření místních nebo celostátních nakladatelství hebrejských spisovatelů. Většina z těchto publikací se vyznačovala krátkou životností – některé z nich byly dokonce jednorázové, jako např. „Arachim“, ostatní se udržely rok nebo dva. Pokud jde o dobu vydávání, unikátní je případ „Ba-Derech“ (W Drodze [Na cestě – pozn. překl.]), který vycházel s přestávkami pět let (Varšava 1932–1937)[7]. V meziválečném období ve Varšavě vycházelo dvanáct ryze literárních časopisů, tři informační časopisy, které obsahovaly literární rubriky („Ha-Cefira“, „Ha-Jom“, „Ba-Derech“), a dále také sionistický tisk pro mládež a vzdělávací a náboženské magazíny[8].

Znakem obnovy nebo alespoň pokusem navrátit Varšavě její bývalou pozici v nakladatelském světě bylo přestěhování Nakladatelství Abrahama Josefa Sztybla, jež bylo založeno v Moskvě (1917). Sztybel byl obchodník, který zbohatl na prodeji kožených vojenských bot importovaných z Ameriky pro ruskou armádu. Proslavil se jako milovník hebrejské literatury, který vybudoval hmotné podmínky pro její rozvoj. Spolu s nakladatelstvím Sztybla se do Varšavy přestěhovala také redakce čtvrtletníku „Ha-Tkufa“ (Epoka, [Epocha – pozn. překl.] 1918–1950 s přestávkami). Jeho redaktorem se stal Sztyblem obdivovaný veterán hebrejského tisku – básník, kritik a překladatel David Frischmann. Později jej nahradili Fiszel Lachower a Ja’akow Kahan. Nakladatelství dynamicky působilo ve Varšavě (Orla 11) do roku 1924, potom byla jeho činnost přerušena z důvodu Sztyblova bankrotu. „Ha-Tkufa“ vycházela i nadále, ačkoliv již s menší pravidelností, a to v pobočkách v Berlíně, Tel-Avivu a New Yorku, kde ukončila svou činnost. Koncem 30. let 20. století se Sztybel snažil obnovit své nakladatelství a tím i hebrejský literární život ve Varšavě, jeho pokusy byly však marné.

Čtvrtletník „Ha-Tkufa“ byl časopis bohatý na literární a vědecké zdroje, v němž se objevovaly práce nejdůležitějších tvůrců té doby, a to jak zástupců starší, tak mladší generace. V časopise debutovali dnešní známí spisovatelé jako Bat-Miriam, Chajim Hazaz, Eliszewa (Bichowski), Nechama Puchaczewski, Matitjahu Szoham, Dawid Szimonowicz, Szimon Halkin či Dawid Fogiel. I když byl časopis vydáván ve Varšavě, nebyl „varšavský“ či dokonce „polský“, naopak – měl extrateritoriální charakter, jeho dosah byl celosvětový a materiály, které v něm byly publikovány, pocházely z celé diaspory. V opačné situaci byly ostatní časopisy vydávané ve Varšavě, které byly zakořeněny v polské kultuře.

Příkladem zde může být časopis „Alim“ (Liście [Listy – pozn. překl.], Varšava 1925–1927), ve kterém byly prezentovány literatura a kulturní život Polska. Bylo zde možné najít kulturní zprávy z Varšavy, recenze divadelních představení místních židovských divadelních spolků, publikovaly se dokonce i zprávy z polských divadel. Část z jedenácti čísel časopisu „Alim“ byla věnována konkrétním hebrejským spisovatelům. Z cizojazyčné literatury se zájmu těšila hlavně ruská a polská. V časopisu vycházely rozhovory se spisovateli: Arcybaševem o ruské exilové literatuře, Erenburgem o ruské literatuře po revoluci, Korczakem o budoucnosti hebrejštiny a jidiš v Polsku či Kaden-Bandrowským o současné polské literatuře. Spolu s rozhovory byly publikovány i překlady úryvků jejich tvorby. Byla zde publikovaná rovněž próza Stefana Żeromského, který právě zemřel. Zájem o „polské věci“ vyplýval pravděpodobně z individuálních zájmů redaktora – Jehudy Warszawiaka, který se sám pokoušel o literární překlady, hlavně z polštiny do hebrejštiny.

Ve 20. letech Warszawiak redigoval kromě časopisu „Alim“ také hebrejský časopis pro mládež – „Hed Ha-Noar“ (Echo Młodych [Ozvěna mladých – pozn. překl.], Varšava 1924). V dalším desetiletí byl pověřen redakcí mnohem zásadnějšího časopisu – orgánu Svazu hebrejských literátů a novinářů v Polsku [Zrzeszenie Literatów i Dziennikarzy Hebrajskich w Polsce]. Polská pobočka Svazu literátů a novinářů v Tel Avivu byla založena ve Varšavě v roce 1930 díky intenzivní činnosti Cwi Zwuluna Wajnberga, který se později stal jejím prvním ředitelem. Svaz patřil k nejdůležitějším institucím propagujícím hebrejskou literaturu a kulturu v meziválečném Polsku. Jeho další pobočky vznikly také ve Vilniusu, Białystoku, Lodži a Krakově. Několik let trvaly pokusy o založení časopisu, který by Svaz reprezentoval, ale teprve v roce 1936 se podařilo tento nápad uskutečnit v podobě časopisu „Amudim“ (Strony [Stránky – pozn. překl.], Varšava 1936). Časopis však neobstál ve zkoušce časem, vyšla pouze dvě čísla.

Publikovali v něm zástupci polské komunity – dramatik Matitjahu Szoham, básnici Natan Sztokhamer, Ber Pomeranc, prózy zde publikovali Warszawiak, Jakir Warszawski a Reuwen Fahn, eseje a další publicistiku Warszawiak, Josef Czesler, Israel Ostraczer. Nečetné vědecké texty rovněž pojednávaly o Polsku. O Židech jako o obyvatelích Polska psal Matitjahu Mieses. Menachem Stein zase uvažoval o vlivu midrašů a agad na polskou literaturu.

Existovalo ještě mnoho dalších časopisu, které zde nebyly vyjmenovány. Například polemický časopis „Kolot“ (Głosy [Hlasy – pozn. překl.], Varšava 1923–1924, ed. Eli’ezer Steinmann) a „Sne“ (Krzew Gorejący [Hořící keř – pozn. překl.], Varšava 1929, ed. Ja’akow Kahan) – časopis s velmi negativním názorem na diasporu. Vydával se také „Nisan“ (Varšava 1930, ed. Ja’akow Fichman) – ve skutečnosti šlo o sbírku literárních textů určených „pro zábavu“ jak dospělého, tak dětského čtenáře, který vycházel těsně před svátkem Purim. Dále „Ba-Sach“ (Wespół [Spolu – pozn. překl.], Varšava 1932, ed. Ja’akow Chofaj), který měl formu mini-antologie poezie. Existovaly také „Rešit“ (Początek [Počátek – pozn. překl.], Varšava 1932–1934, ed. Malki’el Lusternik ve spolupráci s Cwi Zwulunem Wajnbergem), „Tišre“ (Varšava 1937, ed. Jehuda Warszawiak), který se po formální stránce podobal časopisům „Nisan“ a „Tchumim“ (Granice [Hranice – pozn. překl.], Varšava 1937–1938, ed. Malki’el Lusternik, Natan Eck, Ber Pomeranc), poslední časopis, který vycházel v meziválečné Varšavě.

Pozoruhodný je zvláště časopis „Rešit“, který se zdá být nejzajímavějším, pokud jde o diskusi o podobě nové hebrejské literatury. Vydával ho lodžský básník a člen organizace Gordonia, Malki’el Lusternik s pomocí zkušeného kolegy, Cwi Zwuluna Wajnberga. Podle Wajnberga časopis prý vznikl na vlastní náklady odhodlaného Lusternika. Časopis byl atraktivní díky příjemné estetické úpravě – čitelnému fontu, obrázkům a fotografiím spisovatelů. Vydávaly se v něm práce představitelů komunity hebrejské literatury v Polsku, mj. Lusternika, Wajnberga, Pomeranca, Arona Cajtlina, Icchaka Kacenelsona, Šmuela Dawida Bunina, Eli’ezera Steinmanna, Meira Czudnera, Icchaka Landera či Awrahama Rozencwajga.

Podle Orli Bechar se na stránkách časopisu „Rešit“ střetávaly protikladné názory na novou hebrejskou literaturu. Zastávali je básníci, kterým se, přes povahové rozdíly a vzájemné výhrady, podařilo dopracovat ke spolupráci (a to jak v časopisu „Rešit“, tak v redakci „Tchumim“). Lusternik byl členem organizace Gordonia – sionistického hnutí, které přijalo názory Gordona a jeho víru v socialismus. Složil dokonce hymnu Gordonie a často zdůrazňoval národní charakter literatury. Jeho postoj odpovídal postulátům tzv. angažované literatury [hebr. sifrut megujeset], tedy literatury s politickým/ideologickým motivem. Tvrdil, že literatura hraje důležitou roli v utváření společnosti a národa. Pomeranc, talentovaný básník s neopakovatelným stylem, byl naopak zastáncem individuální, subjektivní, dokonce intimní literatury.

Analýza materiálů z meziválečných textů ukazuje, že centrum hebrejské literatury v meziválečném Polsku nejen nepropadlo do rezignace, ale naopak, vytvořilo vnitřní dynamiku, která nemusela záviset na vnějším centru v Palestině. Proto historická hodnota časopisů a informací o meziválečném období, které v nich jsou obsaženy, vede k tomu, že tyto slouží jako výborný pramen nejen pro historiky hebrejské literatury, ale také pro všechny zájemce o pátrání po menších střediscích, kde vznikala nekanonická literatura.