SÍDLIŠTĚ

Místo

Sídliště Ostrobramska je jako moře. Když stojíte na správném místě, na rozcestí ulic Grochowské a Ostrobramské v části Varšavy Praga-Południe na pravém břehu Visly, uvidíte až k obzoru jen horní patra několika vysokých panelových domů. Takový obraz zde vznikl koncem 70. let 20. století, když na místě bývalých zahrádek bylo postaveno sídliště. Mezi paneláky je dnes mnoho zeleně, rozlehlé trávníky s mnoha uličkami a stromy. Pár auty zaplněných parkovišť a několik dětských hřišť. Je zde kostel, několik škol různé úrovně, pár obchodů. Na sídlišti můžete navštívit několik hospod, ačkoliv to nejsou módní kluby, ale spíše domácké „kebaby“ a „domácí obědy“. Z neznámého důvodu se sídliště dosud vyhýbá dnešní módě ve stavění plotů, která je charakteristická pro současnou Varšavu. Přes otevřené okno jednoho z bytů v paneláku je slyšet hip-hopovou recitaci – místní raper právě cvičí před dalším koncertem. To všechno tvoří typický obraz polského panelového sídliště, jakých je v různých městských částech Varšavy mnoho: Ursynów, Bródno, Targówek, nebo v každém jiném větším městě v Polsku.

To, co odlišuje sídliště Ostrobramska od jiných typických sídlišť je jeho historie, která do nedávna nebyla vůbec známá. Ve 20. a 30. letech 20. století se tato městská část jmenovala Grochów a byla obyčejným, částečně zemědělským předměstím Varšavy. Členové židovské sionistické organizace He-Chaluc se právě na tomto místě rozhodli založit výukový zemědělský podnik. Jeho cílem měla být připrava židovské mládeže k emigraci do Palestiny. Zde se měli mladí příznivci hnutí učit základům zemědělství a chovu. Účastnili se také kurzů, které je měly naučit správným sociálním a politickým postojům v souladu s duchem sionistického socialismu.

Dnes je to těžko představitelné, ale právě zde měl „nový člověk“ skoncovat s tradičními profesemi středoevropských Židů. Měl zde nabýt nové dovednosti a potom emigrovat do Palestiny a využívat je tam při budování nového židovského národního státu. Ten měl být sice národní, ale založený na socialistických zásadách rovnosti, společné práce a sebevývoje. Jedna z členek grochowského kibucu píše ve svých pamětech: To, co odlišovalo tento kibuc od ostatních, byla zemědělská práce, která nám učarovala. Pracovali jsme od úsvitu do západu slunce. Necítili jsme únavu. Měli jsme skvělý pocit, že díky tomu, že v exilu pracujeme v zemědělství, cítíme blízkost s Izraelem a tamějším rozvíjejícím se sionismem.

Za účelem dosažení těchto cílů byl statek plánován jako samostatný zemědělský podnik, vybavený hlavní budovou (která plnila obytné funkce, ale také se zde konaly vzdělávací a kulturní aktivity), hospodářskými budovami (chlévy, slepičárnami), záhony, na kterých se pěstovala zelenina a květiny, skleníky, poli určenými na pěstování obilí a pastvinami.

Kibucem Grochów přešly stovky mladých sionistů a většina z nich se potom připojila do kibuců vznikajících v Palestině. Dynamickou činnost grochovského podniku přerušila teprve druhá světová válka.

Dnes na sídlišti již nelze po kibucu najít žádné stopy. Z jeho staveb nic nezůstalo. V současném urbanistickém uspořádání jen těžko rozpoznáte linii, která kdysi vyznačovala hranice kibucu. Objevila se spousta nových ulic, které musely zajišťovat dopravu na dosud prázdná pole – na předválečném územním plánu je označená pouze jedna, větší písčitá cesta kibucem a několik jejích odboček. Už neexistuje ani větší část Witolińské ulice, na které stál na přelomu 20. a 30. let dům Doktorowiczů (hebr. Bejt Doktorovic, název je odvozený od jména zakladatelů), tedy hlavní sídlo kibucu. Na místě, kde do vypuknutí války stal dům Doktorowiczů, je dnes prázdný pozemek. Je na něm můžeme vidět hluboký výkop po základech nedávno vybouraného Družstva invalidů kožedělného průmyslu, které po válce nahradilo kibuc. Můžeme si jen představovat písčitou cestu, která začínala před jeho branou. Tehdy se jí říkalo „cesta do statku“. Dnes by protínala trávníky, sídlištní uličky a pouhou náhodou by obcházela většinu paneláků. Na místech hospodářských budov se nacházejí sídla malých firem. Tam, kde v polovině 30. let rostly okurky, je dnes parkoviště, na místě polí, na kterých se pěstoval oves, je autobusové depo a na místě záhonů s červenou řepou – hypermarket.

Mnoho se změnilo z dávného okolí statku – není již žádná stopa po sousedním pivovaru a koželužně, jejichž vysoké komíny bylo vidět na mnoha starých fotografiích, ukazujících mladé lidi při práci na poli. Na místě sadu, který byl pravděpodobně zvěčněn ve filmu „Błazen Purymowy“ (velký hit předválečné jidiš kinematografie natočený v polovině třicátých let na pozemcích kibucu), jsou dnes zelené části sídliště.

Na jedné ze skupinových fotografií členů kibucu z posledního období jeho působení, tedy z roku 1940, jsou vidět v pozadí dva činžovní domy, které se nacházely mimo území statku, v Grochowské ulici. Stojí tam dodnes a patří k nečetným prvkům spojujícím starý a dnešní svět.

Příběhy

Jako členové Sdružení Szymona An-ského jsme se rozhodli podívat podrobněji na dějiny tohoto neobvyklého místa. Náhodou jsme zjistili, že z nám neznámého důvodu je tato oblast místem návštěv zájezdů izraelských studentů. Samotné zájezdy budily velký zájem u místních nadšenců historických zajímavostí.

Za účelem prozkoumání toho tématu jsme využili zdroje dostupné v Izraeli a v Polsku, ale než to bylo možné, začali jsme naslouchat místním příběhům. O tomto místě se vypráví mnoho, například na internetu. Někteří píšou, že zájezdy navštěvují Grochów kvůli údajnému židovskému hřbitovu, který zde existoval před válkou: Začala jsem se ptát jedné starší paní, která tam bydlela od roku 1954, a tehdy jí bylo 91 let, proto si myslím, že dnes už nežije. Ona tvrdila, že před rokem 1928 byl na tomto místě hřbitov a modlitebna.[1] Uvažovalo se o tom, zda by to mohlo znamenat, že židovská obec získá tento pozemek zpět a Ostrobramské sídliště se vybourá. Po krátkém výzkumu jsme zjistili, že ve skutečnosti na počátku 20. století byl hřbitov plánován varšavskou židovskou obcí na území Grochowa. Označení tohoto místa jako „hřbitovu“ můžeme také najít na archivních oficiálních územních plánech, což nás může snadno uvést v omyl. Tento nápad však neprošel a obec se rozhodla postoupit pozemek organizaci He-Chaluc. Přesto se téma hřbitova pořád vrací. A to mj. v příbězích dvou architektů, kteří navrhovali obchodní centrum „Promenada“, nacházející se na druhé straně Ostrobramské ulice. Při vykopávání jámy pro základy centra se našly lidské pozůstatky. Z tohoto důvodu zmínění architekti došli k neopodstatněnému závěru, že zde někdy existoval židovský hřbitov.

Kromě teorie „hřbitova“, existuje ještě další místo, které budí největší zájmy těch, kteří se dějinami Grochowa zabývali. Jedná se o dům z červené cihly, nacházející se v Witolińské ulici 41. Bylo to místo, které se pro židovské zájezdy stalo obzvláště zajímavým. Nadto je tato budova jednou z mála zachovaných předválečných staveb v okolí, proto samozřejmě upoutává pozornost místních badatelů. Na internetových fórech jsme se setkali s různými interpretacemi ohledně možných dějin tohoto domu. Většina však usuzovala, že se jedná o místo mučednictví (prý Němci na nejvyšším patře pověsili několik Židů), nebo že byl to „rabínský dům“. Podle této teorie návštěvy izraelských zájezdů vyplývají z toho, že prý v tomto domě kdysi bydlel rabín nebo jiná pro židovskou historii důležitá osoba: V tomto činžovním domě bydlel před válkou velmi důležitý rabín, ale nepamatuji si, jak se jmenoval. Ti, kteří přijíždějí, přicházejí uctít jeho památku a ten statek, to byla spíše dodatečná věc.

Objevily se také mnohé hlasy, které usuzovaly, že v domě ve Witolińské 41 se v meziválečném období nacházela synagoga nebo modlitebna:

Nepřesně jsem se vyjádřila – synagoga, spíše modlitebna a sdružení židovské obce. V poslední době jsem narazila na materiál (nepamatuji si odkud?), který by mohl potvrzovat informaci o rabínovi. Navíc se tam nacházela modlitebna. Taková místa modlitby se často organizovala v soukromých domech patřících židovské obci. Nemohli si dovolit postavit synagogu, proto se scházeli na takových místech.

Poslední zápisy ohledně záhadné historie sídliště Ostobramska také uváděly informace o židovském statku. Zdůrazňuji, že nešlo o židovský dům, který netvořil část He-Chalucu a je velmi málo pravděpodobné, že by tam bydlel jakýsi rabín. Dodatečným svědectvím „árijského původu“ domu může být kaplička s Matkou Boží (pamatuji si ji z dávných let), po které se dodnes zachoval jen výklenek pod balkónem… Myslím si, že zájem židovských zájezdů o dům ve Witolińské 41 vyplývá z toho, že je to jediný zachovaný svědek činnosti He-Chalucu v Grochowe-Witolině, což je pro ně důležité. Kdyby tomu bylo jinak, Židé by určitě vykoupili a rekonstruovali tuto zdevastovanou budovu.

V zápisech se objevuje také téma rostlin, které zůstaly po kibucu, a názor, že v grochowské flóře se musely zachovat různé druhy rostlin pěstovaných v kibucu. Jeden z členů fóra přesně popisuje, kde roste palestinské rákosí a další druhy, které pamatují dobu kibucu: Jediná nevšední rostlina, která se zachovala a vyrůstá každou sezónu je druh rákosí, který je v Polsku vzácný. Roste dnes na bažinách za příkopem Nowa Ulga na Gocławi a můžeme ho obdivovat vždy koncem léta. Rákosí tehdy dorůstá výšky zhruba 3 metry a u kořenů má obvod asi 12 cm. Za suchého počasí ho podpalují chuligáni a otravují připáleným pachem celý Grochów. Zajímavé je, že Židé importovali osivo z Palestiny, aby je zde mohli pěstovat a využívat na výrobu stavebních rohoží k zateplení stěn. Tyto rohože můžeme ještě občas vidět když se bourají staré domy na Grochowě… Informace o rákosí se zdají být inspirovány oficiálními vědeckými poznatky.

Tato komplikovaná historie domu z červené cihly ve Witolińské ulici 41 měla své neočekávané a trochu ironické finále. Před několika lety pozemek vykoupila stavební firma, která následně budovu zbourala. To, co se stalo potom, znamenalo vyřešení tajemství židovských zájezdů, které se pod domem zastavovaly. Názor, že budova před válkou patřila kibucu, sdíleli i členové organizace Habonim Dror (izraelské organizace, která navazovala na předválečnou tradici He-Chaluc). Začali novinářské vyšetřování na vlastní pěst a obvinili španělsko-izraelské konsorcium, které vykoupilo pozemek a dům. Otázku ničení dědictví sionistického majetku v Polsku musíme považovat za významnou, protože se dočkala mj. článku v největším izraelském deníku „Haaretz“.

K teorii o židovském hřbitovu, který údajně existoval na Grochowě, se na fórech objevily hlasy o restituci. Jeden z uživatelů píše: Mezi obyvateli sídliště pořád někdo usilovně šíří paniku, že „se vracejí Židé a budou nás vyhazovat z domů“. Toto téma se pravidelně opakuje a naposledy se na sídlišti objevily fámy, že údajně byla podána jakási záhadná žaloba „o vrácení majetků“ a že se zanedlouho území, na kterém je sídliště, vrátí do rukou předválečných židovských majitelů. Nebudeme se zde věnovat rozsáhlému a kontroverznímu tématu židovského majetku v Polsku, který dosud není právně vyřešený (nebo všeobecně tématu restitucí předválečného majetku). Nicméně, stojí za to se zmínit, že toto téma soustřeďuje všechny obavy z „neznámého“, kterými obyvatelé sídliště trpí. Ve snaze odpovědět na otázku „Co na sídlišti dělají Židé?“ obyvatelé často sahají k antisemitskému uvažování, které pokračuje i projevy násilí. Z vyprávění průvodců izraelských školních zájezdů, které navštěvují sídliště, se můžeme dozvědět, že na skupiny bývaly místní mládeží házeny z balkónů vejce nebo sáčky s vodou.

Závěrem můžeme říci, že do chvíle než jsme se tematikou kibucu začali zabývat, se o něm vědělo velmi málo a nic nebylo potvrzené. V místním povědomí určitě existovalo přesvědčení o „židovském rysu“ toho místa. Na jedné straně je posilovaly návštěvy z Izraele a stereotypické předpoklady (pokud přijíždějí zájezdy, tak zde určitě musel být hřbitov nebo dům nějaké důležité osobnosti). Na druhé je ovlivňoval strach z restitucí židovského majetku, což způsobilo vznik výpovědí antisemitského charakteru. Nejfantastičtějším prvkem tohoto společného povědomí je pověra, že prý celé sídliště má židovský charakter, protože paneláky pozorované z ptačí perspektivy tvoří tvar Davidovy hvězdy.

Mládež, která patří k izraelským organizacím Habonim Dror, Hašomer HaCair, HaMahanot HaOlim a HaNoar HaOved VeHaLomed, přijíždí na místo bývalého kibucu a poznává historii hnutí He-Chaluc, na které navazují zmíněné organizace. Průvodci však ne vždy vědí, jak v současné topografii Grochowa identifikovat dávnou hranici kibucu. Situace také není lepší ani co se týká literatury, která by uváděla důvěryhodné informace. Zjistili jsme, že existující materiály kladou více otázek, než kolik nabízejí odpovědí. Na jedné z webových stránek, která sbírá informace o Varšavě, se objevila nám již z internetových fór známá informace o tom, že dům ve Witolińské 41 byl kdysi synagogou. Nejznámějšími domy v ulici Witolińské jsou: supermarket Biedronka, Sdružení invalidů kožedělného průmyslu, opravna a prodejna Honda-AutoWitolin, rehabilitační ordinace „Konstancin“ a budova bývalé synagogy (v létě sem přijíždějí mladí Židé, společně se modlí a mají diskusní panely). V knize Jerzyho Kasprzyckého „Korzenie miasta. Tom 3. Praga“ [Kořeny města, díl 3. – Praga – pozn. překl.] je zmíněn příběh židovského statku na Grochowě. Jako zajímavost autor uvádí informace o rákosí, které se vyskytuje v Palestině a které členové kibucu začali pěstovat na Grochowě. Cílem byla výuka stavby domů z rákosí, což se mělo hodit členům kibucu po odstěhování do Palestiny. Po Kasprzyckém cituje tuto informaci mj. portál věnováný místní židovské historii „Wirtualny Sztetl“ [Virtuální štetl – pozn. překl.] vedený Muzeem dějin polských Židů ve Varšavě: Může se zdát zajímavým, že členové Hechaluc-Pionier vypěstovali na bažinách stejný druh rákosí, jaký roste na březích Jordánu. Rákosí mělo sloužit jako stavební materiál na stavbu domů ze sádry a rákosí v Palestině. Ve Varšavě se členové učili, jak se rákosí pěstuje a jak je mohou využít ke stavebním účelům. Prodávali je také polským sousedům. Dynamicky se vyvíjející statek přitahoval nové osadníky, nejen zahradníky, ale také odborníky v jiných oblastech, a to jak Židy, tak i Poláky. Portál také uvádí, že v Židovském historickém institutu ve Varšavě se přechovává cihla z hospodářských budov kibucu (druhá taková cihla byla věnována muzeu v Jeruzalému). Na portálu se nachází také fotografie pracovníka Židovského historického institutu, který drží cihlu v rukou. Zmíněná cihla však pochází ze zbouraného domu v ulici Witolińské 41, který nikdy ke kibucu nepatřil.

Tento příběh píšeme spolu

Výše uvedená bohatá, ačkoliv trochu „patchworková“, historie a také „obecné“ (písemné a ústní) místní povědomí o kibucu nás inspirovaly k pokusu porovnat pověry s příběhy členů kibucu, které se nám podařilo přeložit z hebrejštiny. Zjistili jsme, že obyvatelé Varšavy doslova baží po informacích a příbězích toho typu. Některé příběhy začínají žít vlastním životem. Díky nim se dozvídáme další vzpomínky či informace od obyčejných lidí. Příkladem může být starší muž, o kterém jsme se dozvěděli, že „si pamatuje kibuc“. Po kontaktování jsme ale zjistili, že si sice opravdu pamatuje kibuc…, ale z jedné naučné procházky, kterou jsme sami kdysi organizovali.

Když se naše sdružení začalo zabývat kibucem, setkali jsme se s celou plejádou lidí, kteří měli o toto téma zájem. Pro místní nadšence dějin Grochowa byla doplněním jejich mnohaleté práce prezentace archivních fotografií nalezených ve virtuálním archivu Ghetto Fighters‘ House. Během propagace knihy vydané v Izraeli v 70. letech, která obsahuje vzpomínky členů kibucu, jsme mohli inspirovat mnoho obyvatel Grochowa k tomu, aby si připomenuli dějiny této městské části a díky tomu nám pomohli rozšířit naše vědomosti. Na akce organizované Sdružením Szymona An-ského (prezentace, procházky, workshopy, a dokonce divadelní inscenace) přicházeli lidé, kteří si pamatují na dávné židovské centrum Grochowa, tzv. „židovský ráj“, v okolí Garwolińské ulice. Slyšeli jsme také, že těsně po válce byly tyto pozemky místem dočasného pobytu Židů, kteří přežili v SSSR a plánovali přestěhování do Izraele. Na Grochowě se říká, že zde mnoho lidí zanechalo „své polovičky“, které potom dostávaly balíky z Izraele.

Známý varšavský novinář, který popisoval v novinách „Expres Wieczorny“ pokus o opětovné vytvoření kibucu koncem 40. let, nám prozradil, že zelenina z kibucu byla známá po celé předválečné Varšavě. Jeden z účastníků naší naučné procházky nám dokonce ukázal, kde se nacházel obchůdek kibucu – v ulici Osiecké.

Námi vytvořená stránka www.anski.org/kibuc-grochow měla vysokou návštěvnost a brožura o dějinách kibucu se na setkáních a různých akcích těšila velké popularitě. Nechyběly ani překvapené reakce, že na Grochowě bydleli Židé a že byli „netypičtí“. Jedna účastnice workshopu pro seniory se přímo zeptala: „Co to bylo za Židy, když neměli pejzy?“

Sekulární, socialistická a sionistická židovská historie se odehrávala na grochowských polích a dnes na ni vzpomínají právě její polští a izraelští dědicové. O nečekaných výsledcích této „paměťové archeologie“ se mohl přesvědčit jeden mladý Izraelec, který se účastnil naší naučné procházky dávným kibucem. Na archivní fotografii na naší stránce objevil s překvapením svého dědečka.

Doufáme, že se projekt bude nadále rozvíjet, že stále více Izraelců bude objevovat ideologické kořeny svých rodin na Grochowě a že stále více obyvatel Varšavy bude objevovat mezinárodní a světový charakter této městské části. Výjimečnost tohoto místa a komplikované dějiny vzájemných polských a židovských vztahů by mohla oběma skupinám připomínat postava Fridy Wołkowyské. Byla členkou kibucu, která byla poraněna během antisemitského útoku na statek. Díky Nadaci ženských iniciativ a Sdružení Szymona An-ského vznikla na její počest na stěně jednoho z grochowských domů nástěnná malba.