Cadik

Na nástupišti najednou bylo hlučno, živě, dusno a byl slyšet hlasitý řev. Černý dav, který oblehl vlak, se podobal otravným, bzučícím mouchám. Varšaváci věděli, že přichází cadik, kterého doprovázejí tisíce chasidů a který odjíždí na léčení.

Varšavské deníky psaly téměř každý den o senzacích ze světa chasidů. Poláci museli mít dobrý přehled o tom, co se děje v chasidských modlitebnách. Například o tom, že v bejt midraši parysowského cadika v ulici Twardé se chasidé nechávají omamovat čicháním tymiánu. Nebo o tom, že byl jednou do jiné modlitebny zatažen bradatý křesťan, protože se myslelo, že se podařilo najít desátou osobu k modlitbě.

Proto Varšaváky neudivil dav chasidů kolem lokomotivy. „Šeptají jakési neuvěřitelné kletby, hladí stroj a srdceryvně ho líbají. Takto prosí lokomotivu, aby šťastně dovezla jejich cadika na místo,“ psalo se v novinách.

Každodenní kontakt ortodoxních Židů a křesťanů byl omezený. Židé bydleli v oddělených enklávách v městských částech: Grzybów (polští Židé) či Nalewki a Muranów (litvaci). Velká skupina Židů byla také na pravém břehu Visly, v městské části Praga. Zde bydlel „gaon“, tedy génius myšlenek a blízký spolupracovník „horského“ cadika, Menachem Ziemba.

Od první světové války ve Varšavě bydleli mnozí představitelé starých chasidských dynastií. V části Grzybów, v ulici Twardé se objevily modlitebny chasidů z obcí Modrzyce (Dęblin), Aleksandrów Łódzki, Warka, Radzyń Podlaski, Góra Kalwaria. Na křižovatce ulic Twardé a Żelazné (Żelazna 57) můžeme dodnes vidět pozůstatky chasidské modlitebny. Z několika set, které existovaly ve Varšavě před válkou, se zachovala jen ta jediná, která tvořila část varšavského sídla cadika Iciho Majera Altera. Zakladatel chasidské dynastie z města Góra Kalwaria zakoupil tento pozemek v roce 1864.

Každá chasidská skupina se vyznačovala specifickým oblečením (např. „horští“ chasidé měli vysoké boty s holínkami), které se vždy odlišovalo od oblečení křesťanů, a to podle příkazu z Tóry: „Nebudeš napodobovat jejich zvyky.“